Od první polistopadové ministryně spravedlnosti, přicházející z akademického prostředí, se očekávalo soustředění na legislativní činnost a jen pomalá orientace v agendách, vyžadujících rázné operativní rozhodování. Jenže všecko je jinak. Vůbec by mě nepřekvapilo zjištění, že se paní ministryně v rámci přípravy na převzetí úřadu poučila u Niccolo Machiavelliho a rozhodla se během prvních dnů svého působení v úřadě spáchat na podřízených všechna připravená příkoří, aby pak již mohla do konce mandátu pracovat v pohodě.

Její vstup na scénu je skutečně pozoruhodný. Za pár dní po nástupu do úřadu  překvapila zpětvzetím stížnosti pro porušení zákona, kterou ve prospěch Pavla Tykače podala Marie Benešová. Ať ji k tomuto kroku vedly jakékoli úmysly, vedlejším účinkem je dojem, že své předchůdkyni vypálila cejch odborné nezpůsobilosti a co hůře, projevila nedůvěru soudcům Nejvyššího soudu ČR. I když s ní jako laik souhlasím, že dílko Marie Benešové bylo mírně řečeno nezdařilé, s důvěrou k soudcům Nejvyššího soudu ČR tvrdím, že toto příkoří, způsobené předchůdkyni, bylo nadbytečné, protože vyhovění stížnosti pro porušení zákona Marie Benešové bylo nepravděpodobné.

Dříve než utichl ohlas tohoto zásahu, překvapila znova, a to daleko závažnějším způsobem: nařídila hloubkovou kontrolu ve Vězeňské službě ČR a nespokojena s přístupem jejích vedoucích pracovníků k plnění souvisejících úkolů zahájila správní řízení k odvolání generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele. Okamžitě vzniklo napětí mezi ní a ohroženým šéfem vězeňství, k jehož prohloubení přispěl předseda vlády, zřejmě rozladěný samostatným jednáním paní ministryně.

Ochota křehké dámy vystavit se čelnímu střetu je překvapující. Netuším, zda prozrazuje spíše skrytou tvrdost nebo politickou nezkušenost paní ministryně. Generálního ředitele Vězeňské služby ČR, který začal překážet, lze přece zardousit (obrazně řečeno) v bílých rukavičkách a v tichosti. Stačí jej po přiměřeně dlouhou dobu obtěžovat tlakem na přijetí rozhodnutí, jež odporují jeho přesvědčení. Napadený nakonec otráveně odejde sám nejen z funkce, ale ze služby ve Vězeňské službě ČR vůbec. Viděli jsme to na příkladu konce předchozího generálního ředitele, generála Jiřího Treglera, který resignoval ve věku 55 let, tedy na vrcholu životních sil,  a posléze odešel do civilu po dvaceti šesti letech úspěšné kariéry. Vzhledem k jeho osobnostním kvalitám jeho odchodem resort spravedlnosti nepochybně utrpěl ztrátu.

Osobně jsem si vždy hluboce vážil práce příslušníků Vězeňské služby ČR, bez ohledu na ojedinělá selhání pokleslých jedinců, jejichž občasnému proniknutí do sboru nelze zabránit. V obtížných podmínkách specifického vězeňského prostředí většina příslušníků odvádí trvale dobrou práci, navzdory dlouhodobému finančnímu podhodnocení vězeňství a donedávna i přeplnění ubytovacích kapacit. Neznám skryté důvody překvapivého zásahu paní ministryně. Nemohu však uvěřit, že je vězeňství tak rozvráceno, že okamžitá výměna generálního ředitele je nezbytná. Pochopil bych, kdyby se paní ministryně rozhodla na základě výsledku auditu, jehož provedení nařídila, za daných okolností mi však nezbývá než považovat její rozhodnutí za unáhlené.