Martin Stín: Nebojácný (chachá) Petr Nečas a pomsta za amnestii

Příklady táhnou. Proto na hlavu ubohého předsedy prokorupční vlády Petra Nečase padla v těchto dnech hned tři trestní oznámení, adresovaná protikorupční policii, a k tomu podnět předsedy senátu Milana Štěcha a senátora Miroslava Antla nejvyššímu státnímu zástupci. Občanská iniciativa Stop církevním restitucím podala oznámení kvůli ukvapenému podpisu smluv s církvemi o vyplacení finančních náhrad podle zmetkového zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi, ostatní podněty se týkají kontrasignace novoroční amnestie.

Jen na okraj poznamenávám, že oslovení státního zastupitelství je v tomto případě výjimkou, což vyvolává dojem, že přinejmenším občanští aktivisté důvěřují spíše policii než tomuto úřadu.

Kdyby na běžného občana začalo chodit tolik trestních oznámení najednou, jako nyní na Petra Nečase, sousedé by se od něj začali odtahovat s podezřením, že ta záplava se nespustila sama od sebe a na podezřeních musí určitě aspoň něco být. Ale od Petra Nečase se zatím nikdo neodtahuje a on sám se před televizními kamerami nad útoky pobaveně usmíval a hovořil o beztrestném podávání trestních oznámení jako o národním sportu. Možná si je jistý, že po odstranění Petra Lessyho, dosazeného do funkce policejního prezidenta proti jeho vůli, se nemusí obávat, že přijde nějaká parta policejních podplukovníků a plukovníků a začne s ním zacházet stejně jako s exministryní Vlastou Parkanovou. To je ovšem kalkulace, která by ve chvíli lámání chleba nemusela vyjít, protože policejní prezident Martin Červíček nepřestal být profesionálem kvůli tomu, že si za životní partnerku zvolil poslankyni za ODS.

Pro posouzení důvodnosti Nečasovy ať již hrané či jen předstírané pobavenosti důležitější než osoba policejního prezidenta je povaha skutků, kvůli nimž je napadán.

Z pohledu laika, dlouhodobě se pohybujícího v prostředí trestního řízení, se mi jeví jako docela závažný podnět, vztahující se k uspěchanému podpisu smluv s církvemi. Náhrada za nevydaný majetek ve výši 59 miliard, způsob jejího stanovení, je velmi temná záležitost. Spěch s podpisem má zřejmě církvím zajistit, aby jejich nároky byly uspokojeny, i kdyby ústavní soud zrušil zákon o majetkovém vypořádání státu s církvemi nebo aspoň jeho část, týkající se finančních náhrad. Jejich vyplacení by se rozhodnutím Ústavního soudu ČR dostalo zčásti nebo zcela mimo zákon a jeho uskutečněním by byla způsobena státu škoda. Rychlost podepsání smluv lze tedy ve zlém vyložit jako úkon směřující k zajištění neodvratnosti možné škody, která možná bude způsobena státu, tedy jako promyšlené jednání proti státnímu zájmu, chráněnému trestním zákoníkem. Oznámení iniciativy Stop restitucím by se tedy Petr Nečas neměl usmívat, protože aspoň teoreticky je v něm skryto reálné nebezpečí, že ho dostane před trestní senát. S ním by případně mohl být ohrožen i ministr financí Machiavelli Kalousek, pokud by stejně kvapně pojistil nároky církví jejich uhrazením státními dluhopisy.

Úplně jiná je situace ve věci pokusů o kriminalizaci Petra Nečase v souvislosti s kontrasignací amnestie. Svým podpisem se podílel na rozhodnutí prezidenta republiky, vydaném v souladu s jeho ústavní pravomocí a nepřezkoumatelném soudem. Pokud provedením amnestie vznikly nějaké škody, nebyly cílem prezidentova ani Nečasova rozhodnutí a jsou zanedbatelné ve srovnání s prospěchem. Lze je považovat za přiměřené transakční náklady. Václav Klaus vydáním amnestijního rozhodnutí upustil tlak z přetopeného kotle problémů v resortu spravedlnosti, jenž by jinak možná brzy vybuchl. Díky amnestii se výbuch zatím odkládá. Propuštěním více než šesti tisíc odsouzených za nenásilné trestné činy Václav Klaus prospěl amnestovaným, jejich rodinám a navíc odvrátil hrozící kolaps Vězeňské služby ČR, která nemohla donekonečna pokračovat v přeplňování věznic a krýt související neúnosné provozní náklady. Vězeňská služba ČR ušetří jen v letošním roce díky amnestii více než 180 milionů Kč při minimálních transakčních nákladech. Zahlazením podmíněných trestů zvýšil bývalý prezident amnestovaným šance na úspěch na trhu práce, na němž se s poznamenanými trestními rejstříky mohou uplatnit jen stěží. Posléze skoncoval s pokračujícím poškozováním ústavního práva obžalovaných i poškozených na vyřízení jejich věcí v únosné lhůtě, bez nadměrného obtěžování a narušování soukromí. Neochránil ovšem další tisíce obviněných, kteří dospěli nebo dospějí k hranici časové únosnosti trestního řízení až po 1. lednu letošního roku. Vyslal ale orgánům činným v trestním řízení upozornění, že nemají právo týrat občany nekonečným prodlužováním jejich procesů.

Mluvit v této souvislosti o zmaření vynaloženého úsilí příslušných orgánů je nesmysl: přinejmenším ve větší části zastavených trestních řízení měly dost času na dovedení kauz do konce. Nemají přece ústavou, zákonem ani mezinárodními smlouvami zajištěno právo znechucovat lidem životy úkony trestního řízení úplně do nekonečna. Naopak občané mají ústavněprávně zajištěn nárok na ochranu soukromí a na vyřízení věcí v únosné lhůtě. Mimo to všechno nikdo nemůže zaručit, že všichni obžalovaní ve více než třech tisících zastavených kauzách by nakonec byli skutečně odsouzeni. Spíše lze zaručit, že rozhodující část poškozených by trestní senáty odkázaly s jejich majetkovými nároky na civilněprávní řízení.

Znakem trestného činu je jednání v rozporu se zákonem (žádný právní předpis nevymezuje hranice prezidentovy pravomoci při vyhlašování amnestie), poškození zákonem chráněného zájmu a úmyslnost. Klausovo amnestijní rozhodnutí a na ně navazující kontrasignace předsedou vlády tyto znaky nenaplňují. Proto jsou tato trestní oznámení ve své podstatě nesmyslná.

Z tohoto hlediska považuji energii a čas, vyplýtvané od začátku roku na ostouzení bývalého prezidenta a nyní i předsedy vlády kvůli amnestii, za zcela nepřiměřené případným doprovodným nepříjemnostem, které snad přinesla. Postrádám odpovědné vyjádření vrhačů bláta, jakými opatřeními chtějí čelit obnově neúnosného stavu, který amnestií dočasně řešil bývalý prezident.

Poměry v naší zemi jsou z pohledu problémů resortu spravedlnosti až trapné. V poměru k počtu obyvatelstva je v tuzemských věznicích až trojnásobně více Čechů než např. v jejich zemích Rakušanů, Němců, Španělů a dalších. A to nepočítám Čechy, kteří pilně pomáhají zaplňovat věznice v jiných státech, dělajíce nám nežádoucí reklamu. K tomu více než 60% osazenstva českých věznic jsou recidivisté. Už nejsme národem muzikantů, ale spíše národem kriminálníků a pověstné zlaté české ruce se neuplatňují jen v řemeslech, ale často při krádežích, vloupačkách a násilných činech. Nezmění-li se zásadně trestní politika státu, brzy budeme znova čelit přeplněnosti věznic a neúnosným nákladům na jejich provoz a orgány činné v trestním řízení budou nadále ničit životy občanů (obviněných i poškozených) nekonečnými procesy.

Je snadné a neodpovědné sehnout se pro bláto a hodit je po Václavu Klausovi nebo Petru Nečasovi. Bylo by odpovědné a záslužné, leč nesmírně namáhavé a náročné na intelektuální schopnosti politických a profesních elit změnit úroveň kriminality a efektivity trestního řízení v České republice tak, aby byly přiměřené poměrům v jiných státech našeho kulturního okruhu. Do takového úkolu se ale nikdo nehrne a pochybuji, že „mstitelé za amnestii“ by takového intelektuálního výkonu byli schopni.