V uplynulém týdnu mě zaujali hlavně tři: ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, bývalý vrchní státní zástupce v Praze Vlastimil Rampula, oba podporovaní bulvární klakou a Aleš Hušák, bývalý generální ředitel zkrachovalé loterijní společnosti Sazka, krčící se ve stínu mediálního nezájmu.

Když  neomalená odhalovačka císařovy nahoty a vyznavačka 11. přikázání ( nenech se oblafnout!), místopředsedkyně vlády Karolina Peake, vytáhla na světlo ze stínu zapomnění záležitost netečnosti českých orgánů k švýcarské výzvě k připojení k tamnímu trestnímu řízení proti bývalým majitelům Mostecké uhelné společnosti, přitáhla k sobě značnou pozornost. I když se po úspěšném rozvíření zájmu o kauzu opět stáhla do pozadí a nedělá si na ní reklamu, Jiřího Pospíšila a jeho mediální poradce to nemohlo nechat v klidu. Ministr přece nemohl zůstat ve stínu pouhé „političky“. Pohotově naskočili na vyvolanou vlnu zájmu a využili ji jako další příležitost k zviditelnění skvělosti Jiřího Pospíšila.  Mediální prostor se zaplnil jeho svalnatými výroky o možnosti kárných žalob na viníky, ve svém celku odpovídajícími jeho obvyklému sklonu předbíhat vývoj a v zájmu upevňování své popularity oznamovat jako hotové věci, ke kterým pak třeba ani nedojde. Vyzněla tak ještě tisková zpráva ministerstva z 12.prosince 2011.

K ministrově cti je třeba přiznat, že v Interview na ČT 24 dne 13. prosince 2011 se ke kauze Mostecké uhelné společnosti,  personálním změnám na Vrchním státním zastupitelství v Praze,  k výhledům na případná kárná opatření či odvolávání z funkcí a k rozhodnutí Pavla Zemana  znova otevřít kauzu  „katarského prince“ vyjadřoval nezvykle uměřeně. Zdůraznil, že pro posouzení věci je především příslušný nejvyšší státní zástupce, který zatím ještě neukončil seznamování s výsledky šetření, provedeného pověřeným vrchním státním zástupcem Stanislavem Mečlem. Nezdolná Daniela Drtinová se jej snažila přimět k vyjádřením, jež by jej mohla morálně zavazovat, nebo by mohla být chápána jako návodná, ale až na menší odchylky do jejích nastražených pastiček nepadal. Pokud už vůbec opatrně projevil osobní mínění, neopomněl zdůraznit, že jde pouze o soukromé stanovisko, jímž nehodlá ovlivňovat Pavla Zemana ani Stanislava Mečla. Dodávám, že tentokrát šlo vesměs o rozumné názory.

Rozdíl mezi jeho předchozími výroky ke kauze Mostecké uhelné společnosti a úterním Interview je tak nápadný, že působí dojmem účinku výměny mediálních poradců.

Na tomto místě odbočím k mediálnímu výroku bývalého vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, z něhož lze usuzovat, že do rozdílu švýcarského a českého přístupu k řízení proti bývalým majitelům Mostecké uhelné společnosti se promítá odlišnost obchodněprávní legislativy obou zemí. Z vlastních poznatků z neoficiálních zdrojů usuzuji, že všecko je jinak a naděje na získání dvanácti miliard pro český stát jsou liché. Nemění  to nic na nemravnosti systému, který umožňuje dostávat se spekulacemi k miliardovým příjmům, zatímco stále více lidí, živících se vytvářením skutečných hodnot, se propadá do chudoby. Doufejme, že otázky, vyvolané švýcarskou iniciativou, budou zodpovězeny řádným vyšetřováním, na jehož konci se veřejnost doví, jak to všecko vlastně bylo.