Můj pohled neprofesionála, pohybujícího se dlouhodobě v prostoru trestního řízení a přilehlých oblastí, vedený přes filtr bezmocného sdílení utrpení obětí justičních přehmatů, se nutně musí lišit od názorů profesionálů, žijících ve věžích ze slonoviny svého výsadního postavení.  Ostatně i otázky bych kladl spíše jiné.

Na otázku po mimořádném počinu v r.2014 bych odpověděl, že vidím hned dva v rozhodnutích paní ministryně Heleny Válkové. Prvým je překročení Rubikonu směrem k ustavení soudcovské samosprávy, před nímž v posledním desetiletí všichni ministři couvali, ba mu i nepřáli. Druhým je  zahájení rekodifikace trestního řádu. To jsou ovšem počiny, jež pouze pokládají základy k budoucím změnám. Mimo to jsou pouhým příslibem lepších časů. Jak totiž ukazuje historie občanského zákoníku a vývoj záměru na rekodifikaci zákona o státním zastupitelství, ve Švejkolandu lze z dobrého záměru snadno vyrobit paskvil. Mimo to ze srovnání s vývojem nových kodexů trestního i občanského práva vyplývá předpoklad, že některé plody setby Heleny Válkové bude po letech sklízet až její n-tý nástupce.

Nádavkem v této souvislosti musím ocenit i skutečnost, že paní ministryně Helena Válková navázala na dobrodružné rozhodnutí paní exministryně Daniely Kovářové uvést do života institut domácího vězení, kdysi vlajkovou loď populisty Jiřího Pospíšila, jejíž „spuštění na vodu“ hanebně zanedbal a později dokonce zabrzdil zrušením vypsaného tendru na dodavatele monitorovacích náramků.  Nyní jsme konečně v naději, že se náramků dočkáme.

Zásadně bych se však neptal přednostně po nejvýznamnějším počinu, ale po  nejdůležitější  události, která v r.2014 ovlivnila poměry v resortu spravedlnosti. Na ni bych pak odpověděl tak, že jí byl vpád „vizigotů“ na švejkolandské ministerstvo nespravedlnosti, uskutečněný pod vedením kultivované, politikou dosud nepolíbené profesorky trestního práva Heleny Válkové.

Označení „vizigoti“ není myšleno hanlivě. Vymyslel jsem je kdysi jako terminus technicus pro netradiční pragmatické politické strany a hnutí, které se vynořily jako odpověď veřejnosti na krizi novodobé „národní fronty“ tradičních politických stran,
aby jejich pokleslou politickou kulturu smetly stejně jako kdysi barbaři římskou civilizaci.  Jejich předvojem byly Věci veřejné, jejichž nástup ještě dokázala „národní fronta“ nečistými postupy zastavit, ale na ty další již neměla sílu.