Paní odsouzená pak okamžitě požádala o podmíněné propuštění po odpykání poloviny trestu. Vrátila se domů na den přesně včas, aby se ujala péče o právě narozeného vnoučka, jehož těžce nemocná maminka, její dcera, by se o něj bez pomoci nemohla starat.

Došli jsme tak na konec klopotné cesty, nastoupené v říjnu r.2005 po prvním setkání s žadatelkou po jejím nezdařilém sebevražedném pokusu. První žádosti o milost pan prezident nevyhověl, ale požádali jsme znova. Nespolehli jsme se ale pouze na mizivou naději úspěchu žádosti. Pustili jsme se do pokusu o dosažení povolení obnovy procesu. Měli jsme štěstí: soud věnoval projednání žádosti mimořádnou péči. Řízení trvalo přibližně rok a bylo při něm provedeno velmi obsáhlé dokazování.  Po každém veřejném jednání jsme poslali panu prezidentovi zprávu o vývoji dokazování.

Situace se vyvíjela pro obžalovanou příznivě, takže na poslední veřejné jednání jsem jel v naději, že rozhodnutí soudu bude kladné. Předpokládal jsem, že v obnoveném řízení naše chráněnka dosáhne ne-li zproštění, tedy aspoň podstatného snížení trestu. Ale poslední provedený důkaz nevyzněl tak dobře, jak jsme očekávali, a soud nakonec obnovu nepovolil. Opět jsme informovali pana prezidenta.

Byli jsme v koncích. Ale nakonec jsme se mohli radovat, protože pan prezident udělil naší chráněnce milost. Proč tedy píši o smutném výročí? Protože od té doby již pan prezident žádné naší žádosti nevyhověl, pominu-li zastavení trestního stíhání námi podporovaného obžalovaného ze dne 15. dubna 2008. Pokud v tomto článku užívám pojem „milost“, mám vždy na  mysli změnu nebo zrušení rozsudku, nikoli abolici.