Vyprávění o novém typu trestu se od té doby stalo vlajkovou lodí jeho výkladů o přednostech připravovaného nového trestního zákoníku.

Nechal  také novinářům předvést jednoduché monitorovací zařízení pro hlídání odsouzených, jehož provozní spolehlivost a finanční  náročnost se již téměř dva měsíce prověřovala za dobrovolné součinnosti asi dvacítky podmíněně propuštěných vězňů.

Předběžné výsledky ukázaly, že zařízení velmi spolehlivě upozorňuje na opuštění vymezeného prostoru nositelem náramku ve stanoveném čase a náklady jsou ve srovnání s držením odsouzených za mřížemi velmi příznivé: 165 Kč/den proti dosavadní tisícikoruně. Pokud by se nová alternativní forma trestu použila pro tisíc odsouzených ročně, znamenalo by to úsporu přibližně 300 milionů Kč, což by bylo při napjatém rozpočtu resortu velmi příjemné. Použitelnost by ovšem mohla být i širší, neboť mezi vězni je asi 60% pachatelů méně závažných přečinů s trestem do dvou let.

Ministr na závěr vyslovil přesvědčení, že souběžné projednávání nového trestního zákoníku ve sněmovně a příprava zavedení monitorovacích náramků proběhne v r. 2008 úspěšně, takže zákon bude schválen nejpozději počátkem r.2009 a  od 1. ledna 2010 bude možné začít s ukládáním trestu domácího vězení bez obav, že by odsouzení podmínky uloženého trestu obcházeli. 

Bylo by krásné, kdyby výše uvedené vyprávění bylo pravdivé. Ve skutečnosti bylo vše jinak a růžové barvy je v příběhu podstatně méně. Příprava nového trestního zákoníku a v něm zejména zavedení trestu domácího vězení sice skutečně byly vlajkovou lodí Pospíšilovy sebechvály, ale příprava monitorovacího systému s náramky neprobíhala. Zákon nabyl účinnost 1. ledna 2010, ale trest domácího vězení nebylo možné ukládat, protože střežení odsouzených nebylo připraveno. Jiří Pospíšil chtěl vyjít z nepříjemné situace novelizací zákona, jež by posunula používání trestu domácího vězení o rok. Než stačil novelu připravit, padla vláda.