Martin Stín: Test spolehlivosti a rozumnosti

Posuzování žádostí o milost jí přibylo k dosavadní pravomoci podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch odsouzeného. Protože ministr stížnost podat může, ale nemusí a rozhodnutí závisí jen na jeho volné úvaze, je jeho pravomoc blízká pravomoci udělovat milost, ovšem s tím rozdílem, že prezident vydává konečné vykonatelné rozhodnutí, kdežto ministr pouze vyvolá přezkum předchozího řízení elitou českých trestních soudců. Ale i za tuto laskavost by leckdo v nouzi rád zaplatil zlatem, kdyby nějaké měl (chráněnci spolku Šalamoun se někdy skládají na poštovní známku).

Ministerstvo zvládá agendu podnětů ke stížnosti pro porušení zákona čím dál tím hůře, ač podstatnou část jejich vyhodnocení pro ně provádí státní zastupitelství. Zatímco za časů ministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové dostával Nejvyšší soud ČR přibližně 200 stížností ročně, za Jiřího Pospíšila již jen kolem stovky a v r. 2013 ministři Pavel Blažek a Marie Benešová se rukou společnou a nerozdílnou zasloužili o další snížení na cca 70 stížností v r. 2013. Není to odezva na zlepšení úrovně trestního řízení, neboť k němu nedošlo. Dílem se v tom projevuje dlouhodobé poddimenzování příslušného oddělení ministerstva, dílem lhostejnost ministrů a jejich podřízených k osudům nespravedlivě odsouzených. Věznění nevinných přece není hřích, jenž by mohl poškodit další ministrovu kariéru.

Za těchto okolností je na místě otázka, zda výkon další pravomoci navíc nebude pro ministerstvo neúnosnou zátěží. Nebylo by vůbec nepochopitelné, kdyby se paní ministryně pokusila přesvědčit pana prezidenta, že předání agendy milostí na její úřad není vhodné.

Když už ale úkol přijala, dalo by se očekávat, že se ministerstvo bude správě agendy věnovat s péčí a láskou, přiměřenou pompě při jejím převzetí. Prvním postoupeným návrhem se mělo uvést a prokázat, že si prezidentovu důvěru zasluhuje. Místo toho ale došlo k debaklu.

Pan prezident tvrdí, že při návštěvě jeho úřednic u žadatele o milost se ukázalo, že není nevyléčitelně nemocný, není bezprostředně ohrožen na životě a ani jinak si milost nezasluhuje. Proto ji neudělil. Podle novinových zpráv, odkazujících na vyjádření 1. náměstka paní ministryně Daniela Voláka ale údaje v návrhu ministerstva jsou přesné. Odmítnutý žadatel je údajně již 10 let upoután na lůžko, má poškozenou míchu a mozek a není schopen zúčastnit se úkonů trestního řízení. Naléhavost žádosti o milost dokládá skutečnost, že jejím původcem je dozorující státní zástupce, který za daných okolností nemá šanci dovést trestní stíhání ke konci. Případy, kdy státní zástupce jedná ve prospěch obviněného, jsou asi tak vzácné jako udělení milosti.

Okolnost, že vznikl tento veřejně rozmazávaný rozdíl v hodnocení zdravotního stavu žadatele o milost a z něho vyvozený rozpor ve vyhodnocení naléhavosti udělení milosti je nepřijatelná a způsob, jakým o věci referují média, je skandální. Vyvolávají dojem, že pan prezident je necitelný surovec.

Prezidentovo rozhodnutí je ve své podstatě nekritizovatelné. I kdyby nebyl žádný rozdíl v hodnocení zdravotního stavu žadatele mezi ním a ministerstvem, nezavazovalo by ho to k vyhovění. V tom tedy zádrhel nevidím.

Událost je ale testem spolehlivosti podpůrného úřednického aparátu, který navodil trapnou situaci podáním sporného návrhu na udělení milosti. Panu prezidentovi by bylo možné kvůli neudělení milosti vyčítat nedostatek soucitu či velkorysosti, kdyby žadatel byl ve výkonu trestu, či kdyby mu nástup trestu bezprostředně hrozil: být ve vězení v popsaném zdravotním stavu by bylo utrpením. Neudělení milosti v případě žadatele, na kterého dosud nebyla podána obžaloba, popř. vůči němuž nebylo zahájeno soudní řízení trestní, bude mít jediný důsledek, který se způsobu jeho života nedotkne a nezvýší jeho utrpení: nebude možné pokračovat v trestním řízení ani je uzavřít, což žadatele při jeho dané schopnosti vnímat trápit nebude. Jediným prospěchem z abolice by bylo formální ukončení stagnujícího trestního řízení, „čárka“ v evidenci úkolů žalobce.

Nepříjemná událost je přesto také testem rozumnosti prezidentova rozhodnutí o přenesení části jeho ústavní pravomoci na úřednický aparát ministerstva. Vrátil tím dělbu úkolů a odpovědnosti zhruba do stavu, který platil v době mandátu Václava Havla. Je známo, že prezident Václav Havel byl při rozhodování o milostech poměrně štědrý a udělil také několik tzv. „podivných“ milostí, které veřejnost přijímala s nevolí. Před ukončením jeho mandátu vyšetřovala policie podezření, že udělování milostí mohlo být ovlivněno úplatky. Trestná činnost ale nebyla zjištěna.

Zůstává nicméně skutečností, že filtr ministerského aparátu výskytu „podivných milostí“ nezabránil. Václav Klaus se ho zbavil a vedl si i bez něj obezřeleji. Uděloval milostí „jako šafránu“ a zejména v prvním funkčním období se mu nehody v podobě „podivných milostí“ téměř vyhýbaly. Také za jeho působnosti policie prověřovala podezření na ovlivnění řízení uplácením, a to ve věci bývalé policistky Radky Kadlecové, která sama pustila do světa zprávu, že milost jí „koupil“ strýc. Není ale známo, že by policie vznesla v této věci obvinění, či dokonce že by se někdo dostal před soud, čili musíme věřit, že uplácení nebylo prokázáno (na oficiální zprávu v tak citlivé věci zřejmě nemá veřejnost právo).

Miloš Zeman má o institutu milostí odlišnou představu než oba jeho předchůdci. Má samozřejmě právo ji uplatnit. Kvůli tomu ale nemusel převádět agendu na ministerstvo nespravedlnosti. Kancelář prezidenta republiky byla až dosud způsobilá ji vyhodnocovat a kvůli změně v osobě prezidenta se asi nic nezměnilo, čili mohla pokračovat. Naopak ministerstvo muselo kvůli prezidentovu rozmaru přijmout další úředníky. A ve výsledku je z případu prvního návrhu na udělení milostí zřejmé, že rozdělení úkolů a odpovědností mezi dva úřady může vést k nepříjemným nedorozuměním.

Pan prezident kritizuje výskyt tzv. „podivných milostí“ v agendě svých předchůdců jen zčásti oprávněně: jsou v každém případě nežádoucím jevem. Ale na druhé straně je třeba připustit, že výskyt chyb v každé lidské činnosti je nevyhnutelný, jde jen o frekvenci jejich výskytu. Žadatelům se může občas podařit oklamat zpracovatele žádostí např. zatajením nějakých okolností, svědčících v jejich neprospěch. Např. spolek Šalamoun se musel Václavu Klausovi dvakrát omluvit za podporu žádostí o milost ve prospěch žadatelů, kteří zatajili zahájení dalšího trestního stíhání. Úřady mají větší možnost prověřit žadatele o milost než malý spolek dobrovolníků, nicméně úplně nezranitelné nejsou.

Přesunem pravomocí na ministerstvo nespravedlnosti se ale Miloš Zeman vzdal možnosti ukázat, že lze agendu milostí zvládnout i bez „podivných milostí“. Špičkování o nezdarech předchůdců je laciné, pouze bezchybná správa choulostivé agendy by byla chlapským slovem. Prezident, nadaný schopností analytického myšlení, by se jistě uměl vyhnout úskalím projednávání žádostí o milost.

Nemohu navíc souhlasit s představou pana prezidenta, že obžalovaný má tolik možností využít opravných prostředků, že institut milostí je nadbytečný. Často se setkáváme s nepřiměřenou tvrdostí soudů a s nepřátelským postojem vězeňských lékařů při posuzování žádostí o přerušení výkonu trestu nebo o upuštění od vykonání jeho zbytku z důvodu těžké nemoci odsouzeného. Navíc při projednávání všech „nadstavbových“ opravných prostředků, o nichž se pan prezident zmiňuje, je odsouzený rukojmím advokátů, protože ze zákonných důvodů sám nesmí oslovit soud. Odmítnutí jeho stížnosti pak nemusí být důkazem její nedůvodnosti, ale může být výsledkem selhání advokáta. Nejvyšší soud ČR odmítá většinu dovolání jako podaných z jiných než zákonem vymezených důvodů a stejně nakládá Ústavní soud s ústavními stížnostmi. Přesto je advokáti stále svým klientům píší a opakovaně sklízejí neúspěchy. Ojediněle se ale skutečně stane, že odsouzený utrpí dobře viditelnou křivdu, avšak její náprava opravnými prostředky se nezdaří nebo je přímo znemožněna, někdy i pochybením advokáta, v krajním případě dokonce prostým podáním po vypršení zákonné procesní lhůty. V takovém případě by milost prezidenta byla humánním gestem nápravy nepříznivého stavu, který žadatel nikterak nezavinil, naopak mu do něj nepřímo pomohl stát vnucením služby advokáta.