Posuzování žádostí o milost jí přibylo k dosavadní pravomoci podat stížnost pro porušení zákona ve prospěch i v neprospěch odsouzeného.  Protože ministr stížnost podat může, ale nemusí a rozhodnutí závisí jen na jeho volné úvaze, je jeho pravomoc blízká pravomoci udělovat milost, ovšem s tím rozdílem, že prezident vydává konečné vykonatelné rozhodnutí, kdežto ministr pouze vyvolá přezkum předchozího řízení elitou českých trestních soudců. Ale i za tuto laskavost by leckdo v nouzi rád zaplatil zlatem, kdyby nějaké měl (chráněnci spolku Šalamoun se někdy skládají na poštovní známku).

Ministerstvo zvládá agendu podnětů ke stížnosti pro porušení zákona čím dál tím hůře, ač podstatnou část jejich vyhodnocení pro ně provádí státní zastupitelství. Zatímco za časů ministrů Pavla Němce a Daniely Kovářové dostával Nejvyšší soud ČR přibližně 200 stížností ročně, za Jiřího Pospíšila již jen kolem stovky a v r. 2013 ministři Pavel Blažek a Marie Benešová se rukou společnou a nerozdílnou zasloužili o další snížení na cca 70 stížností v r. 2013. Není to odezva na zlepšení úrovně trestního řízení, neboť k němu nedošlo. Dílem se v tom projevuje dlouhodobé poddimenzování příslušného oddělení ministerstva, dílem lhostejnost ministrů a jejich podřízených k osudům nespravedlivě odsouzených. Věznění nevinných přece není hřích, jenž by mohl poškodit další ministrovu kariéru.

Za těchto okolností je na místě otázka, zda výkon další pravomoci navíc nebude pro ministerstvo neúnosnou zátěží. Nebylo by vůbec nepochopitelné, kdyby se paní ministryně pokusila přesvědčit pana prezidenta, že předání agendy milostí na její úřad není vhodné.

Když už ale úkol přijala, dalo by se očekávat, že se ministerstvo bude správě agendy věnovat s péčí a láskou, přiměřenou pompě při jejím převzetí. Prvním postoupeným návrhem se mělo uvést a prokázat, že si prezidentovu důvěru zasluhuje. Místo toho ale došlo k debaklu.

Pan prezident tvrdí, že při návštěvě jeho úřednic u žadatele o milost se ukázalo, že není nevyléčitelně nemocný, není bezprostředně ohrožen na životě a ani jinak si milost nezasluhuje. Proto ji neudělil. Podle novinových zpráv, odkazujících na vyjádření 1. náměstka paní ministryně Daniela Voláka ale údaje v návrhu ministerstva jsou přesné. Odmítnutý žadatel je údajně již 10 let upoután na lůžko, má poškozenou míchu a mozek a není schopen zúčastnit se úkonů trestního řízení. Naléhavost žádosti o milost dokládá skutečnost, že jejím původcem je dozorující státní zástupce, který za daných okolností nemá šanci dovést trestní stíhání ke konci. Případy, kdy státní zástupce jedná ve prospěch obviněného, jsou asi tak vzácné jako udělení milosti.