Z padesáti hodin čistého času jen menší část sloužila k objasnění obvinění, uvedených v obžalobě, větší část k „praní špinavého prádla“ strany Věci veřejné s cílem připravit ji o zbytky důvěryhodnosti a zejména společensky znemožnit Víta Bártu. Jako laik si myslím, že ve skutečně právním státě by si předseda senátu za zapletení soudu do politické ostrakizace vysloužil kárné řízení bez ohledu na jinak ukázkově slušné vystupování. Politika je pro soudy a soudce zapovězeným územím. Ale ve skutečnosti se Jan Šott stal miláčkem médií, opěvovaným pro odbornou vyspělost a soudcovskou statečnost, neboť sloužil  politickým záměrům jejich chlebodárců.

První analýzy rozsudku, pečlivě přečteného v plném rozsahu včetně odůvodnění na závěr hlavního líčení, ale naznačovaly, že profesionální výkon pana předsedy má asi slabiny. Seznámení s písemným vyhotovením vedlo od dojmů k jistotám: v rozsudku je několik závažných pochybení. A posléze se ukázalo, že ve výhradách se v některých bodech sešla odvolání obhajoby a žalobkyně, což není zcela obvyklé.

Jedna z členek senátu byla z řízení vyloučena kvůli nevhodnému vyjádření pro média. Jan Šott v následujících dnech po hlavním líčení toho médiím napovídal tolik, že sotva ustojí námitku podjatosti, pokud ji obhajoba uplatní v případě vrácení věci odvolacím soudem.