Nejedná se o novinku, ani o zprávu zvláštní naléhavosti a sama událost, o které je řeč, časem vyšuměla a je bezvýznamná. O tom, že Marie Benešová uspěla s dovoláním v řízení na ochranu osobnosti, které proti ní vede skupina právníků, se ví od ledna letošního roku. A veřejné jednání na Vrchním soudu v Praze se bude konat až 10. září 2013. Můžeme se tedy ptát, proč se zpráva vynořila právě 8. července . Ještě zajímavější je skutečnost, že „angažovaný občan a nezávislý publicista“ Jan Šinágl uveřejnil 5. července na svém serveru Hlas svobody a demokracie článek disidenta Jana Urbana z r.2008,  který ji označuje za „matku justiční mafie“ a vůbec jí vyčítá nepěkné profesní hříchy. Je to dokonce skutečnost přímo pikantní, protože v době „kauzy katarského prince“ Jan Šinágl pohotově přihrál Marii Benešové trestní oznámení na exministra Pavla Němce, jež pohotově použila jako „hlas lidu“, ospravedlňující zahájení policejního vyšetřování.

Zpráva o tom, že někdo stane před soudem, jej vždy staví do divného světla, činí jej podezřelým. Pozornost bulváru je tedy v tomto případě účelová. Nejde o informovanost veřejnosti, ale o vržení stínu na Marii Benešovou uveřejněním informačního balastu, a to právě ve chvíli, kdy se má stát ministryní.

Ovšem Marie Benešová je složitá osobnost, jejíž životní dráha nabízí více příležitostí k zpochybňování. Dlouhé roky sloužila protiprávnímu režimu jako prokurátorka. Protože nevstoupila do KSČ (jako nomenklaturní kádr ale něčím loajalitu k „straně a vládě“ prokazovat musela), po Listopadu 1989 směla pokračovat v činnosti. Prošla Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, odkud kvůli konfliktům s Liborem Grygárkem odešla do advokacie. Když nejvyšší státní zástupce Vít Veselý neprojevil pochopení pro uskutečnění  Zemanovy „akce čisté ruce“, jež se mu jevila jako odklon od důsledného dodržování zákonnosti v trestním řízení, paní exprokurátorka byla ochotná jej nahradit. Žádné „čištění rukou“ se ale pod jejím velením nekonalo.

O lidech s podobným kariérním vývojem jako byl její, kteří dosud působí ve vedoucích funkcích v justici a státním zastupitelství, se kdysi sama vyjádřila v televizním vystoupení jako o „starých ještěrech“.

Nejvyššímu státnímu zastupitelství vládla déle než pět let a stala se tak zatím nejdéle působící šéfkou tohoto úřadu. Za jejího vedení  se na NSZ občas ztratilo nějaké podání nebo celý trestní spis. Ukončení kariéry si přivodila tím, že se v kauze „katarského prince“ postavila proti ministru spravedlnosti Pavlu Němcovi. Přímo běsnila a  dokonce vyvolala policejní vyšetřování proti němu a jeho náměstkovi. Stala se tak předchůdkyní Ivo Ištvána v postupu proti ústavním činitelům. Ministr se jí za podrývání  autority, potažmo rozvracení státu, odměnil po  zásluze: prosadil její odvolání.