Martin Švehla: Babišův sen a probuzení voličů

K volebnímu vítězství postačilo dva roky mluvit o boji s korupcí a s tradičním politikařením. Klasický politický program nikdo nepostrádal. Přesto je tu teď 280 stránek textu, který nesporně politickým programem je. Kniha, o které všichni vědí, ale kterou velmi mnozí „ještě nečetli“, se jmenuje „O čem sním, když náhodou spím“. Text je proložený obrázky a stránky jsou ve velikosti malé obkládačky v koupelně. Lze to tedy pohodlně přečíst za pár hodin. Výroky Andreje Babiše na podivných nahrávkách jsou v politických kruzích citovány a komentovány rozhodně více a peprněji než tato vize o tom, jak by mohl – a snad i měl – vypadat svět našich dětí. Čím to je?

V jedné povídce, tuším od George Mikese, nastupuje rázná maďarská matróna do londýnského doubledeckeru a ptá se průvodčího: „Trafalgar square – ára, ére?“ Průvodčí pochopí, kam se dáma potřebuje dostat, a ochotně vysvětluje: „Musíte jít tady za roh na autobus číslo …“ Dáma ho však přeruší a rukou ukazujíc doleva a doprava se znova ptá: „Trafalgar square – ára, ére?“ Průvodčí se usměje, pochopí, že dáma anglicky nehovoří, a zkusí co nejlépe a nejjednodušeji vysvětlit cestu úspornými slovy a vhodnou gestikulací. Když je však znovu přerušen, rezignuje. Na otázku „ára – ére?“, mávne rukou vlevo a řekne: „Ára!“

Ta dáma možná bloudí po Londýně dodnes. Její odkaz lze však dozajista nalézt i u nás, na naší politické scéně. Nehledáme podrobnější informace o záměrech politických stran, postačí nám stručná a výmluvná hesla: Snížíme daně, zvýšíme mzdy. Čestně a upřímně. Bez přetvářky. Ára – ére, vlevo – vpravo, přítel – nepřítel a jednou za čtyři roky volit – nevolit. Myšlenky se vytrácejí a jsou nahrazovány hesly. V kampaních se neužívají argumenty, ale výkřiky.

Stručně, jasně, výstižně

Knihu psal velký tým lidí, o tom není pochyb a sám Babiš o tom otevřeně hovoří. Zmiňuje 150 lidí, ale počet není důležitý. Byli to nesporně odborníci a vnesli do textu řadu zajímavých, někdy i burcujících statistických čísel, velmi dobrých příkladů ze zahraničí a řadu nápadů, které se sice přetřásají v politických kuloárech a v pivnicích, ale všem se zdají příliš radikální: Zrušit kraje a posílit pravomoci měst a obcí. Zrušit Senát, poslance volit přímou volbou a mít jich jen polovinu. Platit úředníky podle spokojenosti občanů. Zapojit digitalizaci, a tím všechno zjednodušit. Snížit počet ministerstev.

Primátoři měst a starostové by měli víc pravomocí. Stát by jim pomáhal s rozvojem kultury a sportu v regionech. Stahování obyvatel z venkova do měst by ustalo. Pomohla by tomu doprava, zejména rychlovlaky.

Nápady plodí další a další pracovní příležitosti. V zemědělství, které by nám zajistilo potravinovou soběstačnost. V informatice, protože jsme v ní opravdu dobří. V turistice, ve školství, ve službách a v péči o druhé.

Každý si v té knize najde svou šanci – senioři, rodiny s dětmi, mladí lidé, vědci, umělci, sportovci, podnikatelé a konec konců i politici. Slušní, poctiví, snaživí, cílevědomí.

Každý v té knize najde také to, co ho trápí, o čem možná tolik nepřemýšlel a k čemu neměl dost informací. Běžně se nedozvíte, že na starobní důchody platíme ročně 600 miliard, že české matky porodí v průměru 1,6 potomků a mělo by to být 2,1 nebo že český občan vyprodukuje za rok v průměru 2 tuny odpadu, zatímco evropský průměr je 5 tun. Půl milionu lidí u nás je v dluhové pasti. Berou sociální dávky a pracují načerno. 200 tisíc lidí u nás žije v chudobě – bydlí nouzově, po ubytovnách. Mezi nimi až 20 tisíc dětí. Mnoho otřesných čísel a mnoho nápadů, jak tato úzká místa řešit.

Co je asi nejslabším místem této pozoruhodné knížky?

Když ji dočtete zhruba do poloviny, zjistíte, že jste se přenesli do jiného světa. Pamětník si připomene nadšení svazáků v modrých košilích před sedmdesáti lety, kteří snili o světě bez válek, bez nezaměstnanosti, bez chudoby a bez mamonu. Sen se stal skutečností. Války nebyly, nezaměstnanost byla nahrazena právem na práci, právo na práci se stalo povinností, a kdo nepracoval, byl příživník. Z majetných lidí se stali keťasové, buržoové a vykořisťovatelé. S nepřáteli lidu se zatočilo. Klesla kriminalita, nikdo nikoho nevykořisťoval a sovětský vzor ovládl spoustu oblastí našeho života – kulturu vytvářeli pokrokoví umělci, ve školách učili prověření soudruzi, ve fabrikách se plnily plány a v novinách se agitovalo za lepší zítřky. Krásný sen se neproměnil v krásnou skutečnost, ale změnil naše životy na dlouhých čtyřicet let, které byly spíš zlým snem. V čem se tento text liší od politické agitace padesátých let minulého století?

Ta otázka vás napadne nejpozději ve chvíli, kdy text pokračuje kapitolou „Jak to rozjedeme“. Pustíte se tedy do čtení, ale politickou strategii, která by vysněnou budoucnost realizovala, nenajdete. Jen další pohlednice z roku 2035: vzdělané děti, rozvinutá kultura pro všechny, chytrá města a živý venkov. Narazíte na spoustu zajímavostí, dobrých nápadů, promyšlených souvislostí všeho se vším. Dočtete tento druhý díl knihy a zjistíte, že vše do sebe dobře zapadá. Utvoříte si představu, jak by mohl vypadat náš život v roce 2035 a nejspíš si položíte otázku, zda tou dobou náš život opravdu takový bude.

Otočíte stránku a začtete se do třetího dílu knížky. Nese název: „Jak to vyhrajeme“. Není to ovšem o politické taktice hnutí ANO. Je to o této zemi a jejím postavení ve světě. O zemi, která má světu co říci, protože prosperuje, jde kupředu, má talentované lidi a všude samý úspěch. Je to o bezpečnosti, do které musíme investovat, o Evropské unii, která musí fungovat a o slušných a poctivých lidech, kteří uskutečňují své skvělé sny.

Je v tom samozřejmě kus politiky

Andrej Babiš je uveden jako zpracovatel. Bezejmenní spoluautoři dodali spoustu kvalitních informací, myšlenek, postřehů a text je uspořádaný tak, že téměř nic nechybí a nic se zbytečně neopakuje. Pak to ještě celé někdo sjednotil, proložil citáty, lidovými výkřiky jako „… a teď jedna pecka…“ nebo „Myslel jsem, že je to vtip …,Trochu se odvážeme, lidi řeknou, že je to úlet.“

Z politického hlediska je Babišova knížka skvělý nápad – pro širokou veřejnost je to samozřejmě politický program se vším všudy. Na rozdíl od ostatních politických programů je tento svěží, nápaditý, srozumitelný a přitažlivý. Proložený karikaturami a svým způsobem i vtipný. Je to ovšem „jenom“ knížka a popisuje „jenom“ nějaký sen. Pokud se vám líbí, je to důvod volit autora. Nic víc není asi cílem.

S tím souvisí pozoruhodná věc: ostatní politické strany se vůči Babišovým snům nijak zásadně nevymezují. Nerozebírají jednotlivé kapitoly a nedokazují nesmyslnost popsaných vizí. Nekonfrontují sny s realitou. Samozřejmě – jako pouhá „kniha o snech“ se to těžko kritizuje. Přitom by zkušení a kvalitní politici asi měli co říci o tom, jak se svět reálně vyvíjí, kam dospěje a jaké jsou skutečné vyhlídky. Bylo by to asi hořké čtení, ale byl by to pokus o pravdu v konfrontaci se snem. Nebo ne?

Svět v roce 2035 určitě nebude takový, jaký ho vykresluje Andrej Babiš ve své knížce. Mnohé sny zůstanou pouhými sny a za dvacet let je budeme číst stejně, jako dnes čteme Baťovu Republiku pro 40 milionů: s obdivem k autorově fantazii a erudici, s uznáním a s trochou nostalgie. Pak tu knihu odložíme a budeme se věnovat starostem, které doba přinese. Možná bude víc senátorů a poslanců, víc ministerstev a víc starostí a možná někdo opět sezve tým odborníků a budou sepisovat další sny.

Dá se očekávat, že kniha získá Andreji Babišovi řadu voličů a ty stávající potěší. Není tam rozhodně nic, co by mohlo mít opačný vliv. I voliči jiných stran si ale knihu jistě přečtou a mohla by je přimět k přemýšlení a k diskusi. Zatímco tradiční politika nás vede k obdivu jedněch a k nenávisti vůči druhým, tady jsou fakta a nápady. Mohou kultivovat hospodskou diskusi, mohou zvýšit kvalifikovanost rozhodování v mnoha oblastech života a mohou konec konců přispět i k tomu, aby se některé sny staly skutečností.

Martin Švehla

Autor je publicista.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.