K volebnímu vítězství postačilo dva roky mluvit o boji s korupcí a s tradičním politikařením. Klasický politický program nikdo nepostrádal. Přesto je tu teď 280 stránek textu, který nesporně politickým programem je. Kniha, o které všichni vědí, ale kterou velmi mnozí „ještě nečetli“, se jmenuje „O čem sním, když náhodou spím“. Text je proložený obrázky a stránky jsou ve velikosti malé obkládačky v koupelně. Lze to tedy pohodlně přečíst za pár hodin. Výroky Andreje Babiše na podivných nahrávkách jsou v politických kruzích citovány a komentovány rozhodně více a peprněji než tato vize o tom, jak by mohl – a snad i měl – vypadat svět našich dětí. Čím to je?

V jedné povídce, tuším od George Mikese, nastupuje rázná maďarská matróna do londýnského doubledeckeru a ptá se průvodčího: „Trafalgar square – ára, ére?“ Průvodčí pochopí, kam se dáma potřebuje dostat, a ochotně vysvětluje: „Musíte jít tady za roh na autobus číslo …“ Dáma ho však přeruší a rukou ukazujíc doleva a doprava se znova ptá: „Trafalgar square – ára, ére?“ Průvodčí se usměje, pochopí, že dáma anglicky nehovoří, a zkusí co nejlépe a nejjednodušeji vysvětlit cestu úspornými slovy a vhodnou gestikulací. Když je však znovu přerušen, rezignuje. Na otázku „ára – ére?“, mávne rukou vlevo a řekne: „Ára!“

Ta dáma možná bloudí po Londýně dodnes. Její odkaz lze však dozajista nalézt i u nás, na naší politické scéně. Nehledáme podrobnější informace o záměrech politických stran, postačí nám stručná a výmluvná hesla: Snížíme daně, zvýšíme mzdy. Čestně a upřímně. Bez přetvářky. Ára – ére, vlevo – vpravo, přítel – nepřítel a jednou za čtyři roky volit – nevolit. Myšlenky se vytrácejí a jsou nahrazovány hesly. V kampaních se neužívají argumenty, ale výkřiky.

Stručně, jasně, výstižně

Knihu psal velký tým lidí, o tom není pochyb a sám Babiš o tom otevřeně hovoří. Zmiňuje 150 lidí, ale počet není důležitý. Byli to nesporně odborníci a vnesli do textu řadu zajímavých, někdy i burcujících statistických čísel, velmi dobrých příkladů ze zahraničí a řadu nápadů, které se sice přetřásají v politických kuloárech a v pivnicích, ale všem se zdají příliš radikální: Zrušit kraje a posílit pravomoci měst a obcí. Zrušit Senát, poslance volit přímou volbou a mít jich jen polovinu. Platit úředníky podle spokojenosti občanů. Zapojit digitalizaci, a tím všechno zjednodušit. Snížit počet ministerstev.

Primátoři měst a starostové by měli víc pravomocí. Stát by jim pomáhal s rozvojem kultury a sportu v regionech. Stahování obyvatel z venkova do měst by ustalo. Pomohla by tomu doprava, zejména rychlovlaky.

Nápady plodí další a další pracovní příležitosti. V zemědělství, které by nám zajistilo potravinovou soběstačnost. V informatice, protože jsme v ní opravdu dobří. V turistice, ve školství, ve službách a v péči o druhé.

Každý si v té knize najde svou šanci – senioři, rodiny s dětmi, mladí lidé, vědci, umělci, sportovci, podnikatelé a konec konců i politici. Slušní, poctiví, snaživí, cílevědomí.

Každý v té knize najde také to, co ho trápí, o čem možná tolik nepřemýšlel a k čemu neměl dost informací. Běžně se nedozvíte, že na starobní důchody platíme ročně 600 miliard, že české matky porodí v průměru 1,6 potomků a mělo by to být 2,1 nebo že český občan vyprodukuje za rok v průměru 2 tuny odpadu, zatímco evropský průměr je 5 tun. Půl milionu lidí u nás je v dluhové pasti. Berou sociální dávky a pracují načerno. 200 tisíc lidí u nás žije v chudobě – bydlí nouzově, po ubytovnách. Mezi nimi až 20 tisíc dětí. Mnoho otřesných čísel a mnoho nápadů, jak tato úzká místa řešit.