Současný systém v České republice

V našem politickém systému zákonodárnou moc vykonává dvoukomorový parlament, který tvoří poslanecká sněmovna a senát. Úkolem poslanecké sněmovny je defakto vytvářet zákony, což zahrnuje jejich navrhování, projednávání a schvalování. Když zákon projde těmito fázemi, je předložen senátu ke schválení. Senát v podstatě vykonává funkci jakéhosi garanta demokracie a jeho hlavním úkolem je zabránit vytvoření zákonům, které by mohly ohrozit nejen samotné demokratické principy fungování státu, ale také různé humanitární a lidsko-právní principy, které jsou s demokracií spojeny. V současné době je úloha senátu zdůrazňována ve vztahu k aktuálnímu stavu poslanecké sněmovny, ve kterém se dle některých vyskytují totalitní a nedemokratické prvky. Například tichý podíl KSČM na moci, charakter stran jako SPD, ANO a podobně.

Jednokomorový parlament

Jiní zase tyto hrozby považují za směšné a senát označují za zbytečný a navrhují tedy jeho zrušení. Koneckonců v mnoha demokratických státech existuje pouze poslanecká sněmovna, například ve Švédsku. Všichni víme, že tam to ale není úplně v pořádku. A tak ačkoliv osobně naše současné politické hrozby považuji za poněkud přehnané, nejsem, pro zrušení senátu, protože existence instituce, která chrání demokratické principy je nutná. Koneckonců senát fungoval již ve starověkém Římském impériu, kde fungoval dobře, pokud nebyl zrovna rozpuštěn a nastolena neomezená moc vládce. Tím ale rozhodně neschvaluji náš parlamentní systém.

Problém je v poslanecké sněmovně…

Svou kritiku bych však směřoval na funkci poslanecké sněmovny. Tu tvoří poslanci sdruženi v politických stranách, které jsou voleny na čtyřletá období podle poměrného systému. V podstatě nevolíme poslance jako lidi ale jakési organizace, které nás mají zastupovat. A v tom je ten problém. Každá organizace bude logicky hájit především své zájmy, respektive zájmy těch, kteří ji ovládají. V Česku jsou politické strany ovlány buď přímo jejich představiteli, například ANO (Babiš) a SPD (Okamura), nebo lidmi, kteří stojí v ústraní a pouze tahají za nitky, například ČSSD a ODS. Vesměs se pak jedná o lidi, kteří zázračně zbohatli v porevolučním období a je každému jasné, že to nebylo košér. Tito lidé pak investují své prostředky do volebních kampaní a je logické, že to nedělají pro nic za nic. Hlavním lákadlem jsou pro ně veřejné zakázky, zkrátka veřejný rozpočet a v neposlední řadě také moc, či seberealizace. Politická strana pak připomíná spíše jakousi pochybnou firmu, v horším případě mafiánskou strukturu.  Důkazem pro má tvrzení je nespočet podvodů a kauz se stranami spojovanými. Pravda pouze málo kauz se před soudem podařilo prokázat, ale kdo si přečte základní fakta například o solárním byznysu, musí uznat, že se jedná o jeden velký tunel. A takových tunelů a všelijakých kauz již proběhly stovky, možná tisíce. Uvedu jen pár. Amnestie Václava Klause pro tuneláře, armádní nákupy Pandurů, OKD, dálnice dražší než v západní Evropě (paradoxně horší kvality), zbohatnutí Stanislava Grosse, tunelování konkurzů a exekučně zabaveného majetku, ….