Ať už se dneska nacházíte kdekoliv, na autobusové zastávce, v práci, obchodě nebo v hospodě, debaty lidí se točí okolo uprchlické krize, která zamořila starý kontinent a tlak běženců neutichá. Naopak. Nenávistné projevy některých se nedrží žádných mezí a fanatizují společnost spolu s médií, kteří si z uprchlíků udělali vděčné téma, o kterém se dá nějakou dobu psát každý den. Trošku bych se vrátil k té lidskosti, o které jsem se zmínil na začátku tohoto článku, jsme lidští, pokud znevažujeme jiné náboženství, ačkoliv je naše společnost spíše ateistická? Můžeme říci, že jsme tolerantní, pokud razantně odmítáme pomoc těm, v jejichž zemích se válčí?

V České republice vyvolalo haló číslo tisíc dvě stě. Přesně tolik uprchlíků měla naše země přijmout. Reakce „milovníků národa“ jako třeba pana Konvičky nebo Okamury byla zjevně mířená proti Islámu. Pan Konvička založil organizaci, která podle základních principů vkořeněných do českých zákonů ani existovat nesmí – potlačování menšiny je totiž zakázané a v ČR žije podle odhadů kolem deseti tisíc muslimů, se kterými jsme neměli problémy. Přesto jsou jejich hodnoty, o kterých ve skutečnosti málo kdo ví něco víc, jsou podkopávány. Pokud bojujeme proti něčemu, co neznáme, pak jsme xenofobní, čili máme strach z neznáma, ale to si pochopitelně nikdo z nás nepřizná…

Události předcházející Druhou světovou válku nám jasně ukázaly, jak nebezpečné je šířit nenávist vůči menšinám. Jak skutečně cílená je smršť projevů ukazují ti, kteří si popularitu nejspíše oblíbili, ačkoliv k zodpovědnosti se nikdy neměli – například pan Tomio Okamura. Poslanec z Úsvitu za přímou demokracii před volbami do parlamentu řekl, že jde jednoznačně do opozice. Tento člověk tedy jasně deklaroval, že i kdyby získal dejme tomu absolutní většinu důvěry národa, stejně by ho k zodpovědnosti nikdo nedostal. A tento muž najednou mává s pocity národa českého a obrací jej proti lidem, které neznáme, a jsou nám cizí?