Proč proti své vůli? Nevím, jak Vy, ale já pana Rusnoka do Poslanecké sněmovny nevolil. Ostatně on ani nekandidoval. Miloš Zeman se však rozhodl Poslaneckou sněmovnu ignorovat a vládu sestavit ze svých kamarádů a podporovatelů. Říká jí sice „vláda odborníků“, ale zatím spíše připomíná spolek vysloužilých politiků (Pecina, Benešová) a lobbyistů (Toman ml.). Sám premiér přitom splňuje kritéria pro zařazení do obou těchto kategorií.

 

O co se hraje?

 

Nevíme, kdy se Rusnokovi podaří sestavit kabinet. (Už mu to trvá skoro týden, což prezidentovi nebrání tvrdit, že Miroslava Němcová přišla se 101 podpisy příliš pozdě.) Sněmovna však může jednat ihned. Na nic čekat nemusí.

 

Prezidentovo počínání totiž není jen útokem na současnou koalici a zvednutým prstem směrem k ČSSD, ale, a to především, je útokem na dosavadní parlamentní režim. Poslanecká sněmovna má na výběr. Buď se bránit, nebo vyvěsit bílou vlajku a asistovat při transformaci směrem k poloprezidentskému režimu.

 

Nepléduji tak za samoúčelnou vendetu. Jde mi o charakter režimu. Osobně totiž, stejně jako řada specialistů z řad politologů a ústavních právníků, nepovažuji zavádění poloprezidentského režimu za žádoucí. (Důvodů je celá řada. Blíže snad někdy příště.) Za žádoucí by jej však neměli považovat zejména poslanci. Vždyť právě oni by přechodem k poloprezidencialismu přišli o kus moci.

 

Co s tím?

 

Na místě je proto dohodnout na půdorysu ODS, ČSSD, TOP09 a STAN (= pohodlných 145 mandátů ve Sněmovně a 64 mandátů v Senátu) plán, jak poslat prezidenta do patřičných mezí. Co by takový plán měl obsahovat?

 

1. Zbavit prezidenta druhého pokusu při jmenování vlády. Premiéra navrhuje svým usnesením Poslanecká sněmovna. (Pokud tak neučiní do určité lhůty, posouvá se proces do III. pokusu, který má předseda Sněmovny. Pokud nejmenuje, nebo vláda nezíská důvěru, prezident rozpustí PS.)

 

2. Prezident v prvním pokusu jmenuje pouze kandidáta na premiéra. Jím sestavená vláda je pouze „kandidátskou vládou“, tj. nepřebírá řízení ministerstev ani vládní agendu, prostě nevládne. Moci se ujímá až po získání důvěry.

 

3. Zavést institut konstruktivního vyjádření nedůvěry. Pokud sněmovna vládě vysloví nedůvěru, musí zároveň navrhnout nového premiéra. Tj. po pádu vlády v důsledku vyjádření nedůvěry ztrácí prezident možnost do věcí zasahovat.

 

4. Osekat rozpočet Kanceláře prezidenta republiky. (Taková třešinka na dortu, která pomůže prezidentovi situaci lépe pochopit…)

 

Nosič existuje

 

Prosazením výše popsaných návrhů pomohou poslanci nejen sobě, ale i českému ústavnímu pořádku. (Podotýkám, že návrhy neobsahují nic radikálně novátorského, ale pouze přebírají v praxi užívané instituty známé v různých podobách například z Německa, Polska nebo Maďarska.)

 

Namítnout by bylo možné, že příprava novely Ústavy zabere značný čas a musí projít patřičným legislativním kolečkem. Pravda, nicméně jako nosič lze ve stávající situaci použít sněmovní tisk 668, který zavádí konstruktivní nedůvěru, a hlavně který již leží ve druhém čtení ve Sněmovně. Použít lze i jiné sněmovní tisky, které jsou již projednávány. Jde o to, neztrácet 30 dní, až se k návrhu vyjádří vláda. Ze Sněmovny tak může návrh odejít do Senátu hned na příští schůzi a v platnost může vstoupit ještě dříve, než Rusnokova vláda požádá o důvěru.

 

Omezení pravomocí prezidenta, speciálně toho jménem Miloš Zeman, je v zájmu jak koalice, tak sociálních demokratů. U koalice je situace jasná. Proč by však něco takového měli podpořit sociální demokraté?

 

Omezení Zemana je i v zájmu ČSSD

 

Rozumím ČSSD, že se bojí jít proti Zemanovi. Sociální demokraté mají strach, že ztratí voliče ve prospěch Zemanovců. Ustrašenost je však krátkozraká politika. Jednak tím lídři ČSSD symbolicky posilují primát Zemana coby vůdce levice, ale hlavně si svým appeasementem nijak nepomohou.

 

Dokud Zeman bude sedět na Hradě, bude systematicky podrývat pozici ČSSD coby hegemona na levici ve prospěch svých Zemanovců, a stejně tak se bude snažit vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSD. S obojím zatím socialistům nezbývá než se smířit.

 

Pokud dnes pomohou omezit Zemana, možná ztratí pár voličů. Do voleb je však téměř rok a mohou je získat zpět. A pokud ne, mají i bez nich slušný náskok. Zní to jako přijatelná cena za komfortní vládnutí

 

Speciálně by si to pak mělo uvědomit Haškovo křídlo. Pro ně sice může být lákavé Zemana podporovat v naději, že po případných vítězných volbách velký lodivod z Hradu pověří sestavením vlády Michala Haška namísto Bohuslava Sobotky. (Použije k tomu nějakou záminku, třeba že Sobotka už jednou odmítl nebo že Hašek získal více preferenčních hlasů. Případně řekne, že dle Ústavy může pověřit, koho chce.) Pokud by však takové pověření Hašek přijal, dostal by se do vleku Miloše Zemana a navíc by svým rozhodnutím mohl i rozštěpit ČSSD. Ani jedno z toho nemůže potřebovat.

 

Méně krve, více spolupráce

 

Koaliční strany i obě křídla ČSSD tak sdílí společný zájem. Jen si jej musí uvědomit a nalézt ochotu překročit léta budované okopy a barikády. Charakter budoucího vládnutí je totiž důležitější, než to, kdo z dané změny bude momentálně profitovat více a kdo méně.

 

Ostatně, české politice by obecně prospělo, kdyby sebe sama přestala chápat jako boj na život a na smrt na všech frontách, a místo toho se naučila nalézat konsensus mezi vládou a opozicí na zásadních věcech, jako je ústavní pořádek a zahraniční politika.