Michaela Julišová: Co je morální relativismus a jak se projevuje

Na jedné straně je dialektika založená na kauzalitě a logice, prostřednictvím které se vyjadřují a na kterou důraz kladou zejména kritici současného multikulturalistického diskurzu. Na druhé straně jsou morální relativisté, kteří obvykle názorově se současným realizovaným diskurzem souzní.

Zatímco kritici diskurzu na podporu svých argumentů uvádějí jako fakta četné konkrétní historické zkušenosti a apelují na vnímání podstaty logiky věci, příčiny a následky dějů, relativisté jim oponují sadou svých domněnek, které vycházejí z jejich přání a jež považuji a vydávají za stejně hodnotné "argumenty", jako ozdrojovaná fakta.

Značný problém při vytváření kvalitního dialogu vidím zejména na straně morálních relativistů. Mylně se domnívají, že všechny názory jsou si rovny a všechny ideologie a náboženství také. Proto dle nich mají automaticky všichni právo na respekt. Není tomu tak. Vágní povrchní řeči založené na nepodložených domněnkách a zbožných přáních rozhodně nemají stejnou obsahovou hodnotu jako názor podložený relevantními kvalitními ozdrojovanými fakty, důkazy a konkrétními zkušenostmi. Stejně tak ideologie a náboženství, která jsou v rozporu s lidskými právy a páchají útlak, bezpráví a násilí nejsou stejně lidsky hodnotná jako ideologie demokratické, které jsou založené na dodržování lidských práv a moderním právu jako takovém.

Morální relativismus je tedy naprosto tragický scestný a nebezpečný styl uvažování, který významně nahrává především všem manipulátorům a podvodníkům. Morální relativisty lze velice snadno zmanipulovat a zneužit. Morální relativisté velmi rádi podporují vágní vyprázdněné projevy. Vyhovují jim na nich nic neříkající proslovy, které dle jejich módního relativizování údajně mají hodnotu. Morální relativisty naopak dráždí přímé a jasné vyjadřování. Vadí jim konkrétně popsaný status merita věci, který bývá v přímém vyjadřování jasně uveden. Relativisté preferují mlžení a hovory o ničem konkrétním, co by dávalo smysl. Podezírám morální relativisty, že tímto svým postojem umě maskují svoji nevědomost, oportunismus a neschopnost si vytvořit vlastní názor.

Obliba relativismu je v současné době na vzestupu, neboť je establishmentem a elitami potažmo médii v dialozích upřednostňován a u veřejnosti podporován. Kontinuální dlouhodobá relativizace takřka všeho vede občany k dezorientaci a může přispět k následnému úpadku hodnot.

A téma lze posunout ještě dál - morální relativismus jako jeden z nástrojů nové liberální levice určený k roztříštění stávajících hodnot naší civilizace a k následnému zjednodušení realizace jejich kulturně-etnické revoluce, na jejímž konci je nová podoba společnosti. Vše dle jejich ideologického manuálu. Navíc, zjevná aktuální symbióza zájmů nové liberální levice a mocenských kapitálových struktur, tedy společný zájem na vytvoření nové společnosti, umožňuje oběma subjektům ve shodě uskutečňovat své konstrukty. Mocenské struktury konkretizují a upevňují svoje korporátní dominium a nová liberální levice v souladu přebudovává společnost v rámci své kulturně-etnické revoluce. Kdyby společný zájem nebyl, agenda nové liberální levice by byla dávno smetena.

Konkrétní příklad k tématu - nová liberální levice a její boj za práva žen

Vskutku mimořádně kuriózní a bizarní záležitost je toto "levicové" téma. Na jedné straně nová liberální levice svým proislámským a promultikulturalistickým postojem jasně potvrzuje a podporuje všechny principy, které znevýhodňují a diskriminují muslimské ženy, a to nejen v islámských zemích, ale i v Evropě. Na druhé straně se tváří, že bojuje za práva žen! Těžko můžeme dohledat větší pokrytectví. Typickým příkladem bylo vystoupení Saši Uhlové v Událostech 26.8. Saša Uhlová zde o sobě tvrdí, že je feministka a přitom podporuje zavádění bigotních islámských pravidel do společnosti! Pokrok a ženská práva zřejmě vidí v podporování islámské despotické ideologie a v ochraně rituálů zavedených islámskými náboženskými dogmatiky, kteří ve jménu svého náboženství muslimské ženy jednoznačně diskriminují.

Uhlová říká, že je levicového smýšlení a přitom de facto schvaluje radikální podobu islámu. Ona první by měla vystoupit proti bigotním náboženským rituálům, které ženy v islámu jen svazují a omezují. A to především proto, že nejsou dobrovolné a ženy nemají možnost svobodné volby. Z podstaty svých principů by levice měla usilovat o sekularizaci islámských zemí a o oddělení náboženství od politiky i od státu. Levice by měla bránit práva žen a jejich svobodnou volbu. Nikoliv podporovat archaické náboženské rituály, které ženy diskriminují.

Nová liberální levice tedy otevřeně podporuje a prosazuje islámské náboženství se všemi jeho bigotními diskriminačními náboženskými pravidly. To je pro levici pokrok - zavádět do společnosti náboženství a povyšovat jeho principy, pravidla a rituály nad lidská práva, nad demokracii, nad naše civilizované zákony? Na druhé straně ostrakizují všechny ty, kteří upozorňují na značné rozpory, které jsou mezi islámem a lidskými právy. Co tímto chce nová liberální levice dosáhnout? Kam až hodlá v naší společnosti posunout pojetí spravedlnosti, lidských práv a demokracie, které naší předci pro nás budovali desetiletí ne-li staletí?

Na závěr zacituji z jednoho výstižného komentáře, který tento stav plně vystihuje:

" Zbraně duchovního útlaku a ideologického zotročení se vydávají za projev svobody"

O patologickém vztahu levice k islámu kriticky píše také známý německý novinář s dlouholetou zkušenosti z islámských zemí (reportér ARD v Alžírsku), Samuel Schirmbeck (na snímku vpravo), pro Frankfurter Allgemeine Zeitung (úryvek z delšího textu):

Levice se musí změnit

Proti tomuto vývoji islámu vymknutého z kloubů, jehož schizofrenie se nevybouřila ani před kolínským hlavním nádražím, existuje jediný prostředek, pokud se nemáme ubírat cestou regrese: Islám se musí naučit čelit kritice stejně tak, jak se to muselo naučit křesťanství. Jenže zdejší seriózní kritiky islámu tvoří dosud hrstka žen a mužů, kteří jsou islámskými organizacemi odmítáni jako „islamofobní“. To se musí změnit.

Stejně tak musí zmizet snaha zdejšího levicového spektra se zalíbit a za každou cenu podlézat každé obskurnosti, pokud ta nese nálepku „muslimská“. Tato snaha být líbivý je sice pochopitelná, jenže fundamentalisticko-muslimský svět sdílí onu antiamerickou, antizápadní a antiizraelskou agresivitu, která je rovněž typická pro životní elixír německé levice. Tato agresivita je obecně nebezpečná, protože ve spojení s fundamentalistickým islámem bez mrknutí oka akceptuje onu „příšeru“, jejíž růst spatřuje muslimský filosof Abdennour Bidar.

Již patnáct let útočí německá levice na muslimské osvícenkyně a osvícence, obviňuje je, že jsou vodou na mlýn pravicových populistů. Vodou na jejich mlýny je však především krev obětí této „příšery“, proti níž muslimští přátelé zoufale bojují, aniž by evropská levice pochopila, co je ve hře, a to i pro nemuslimy. Důležité je, že „to je proti Západu“, který má být odpovědný za úpadek islámského světa – což žádná historická analýza nedokazuje. Stejně tak jako hledala levice obětní beránky za selhání socialismu, hledá své obětní beránky i islámský svět: Zoufalec tíhne k zoufalcovi, psanec k psanci, společně jsme silní, pálí nás touha po pomstě. Dejte si pozor, my vám to vrátíme!

„Sterilní“ islám zakořeňuje v hlavách

Muslimská inteligence na severu Afriky naproti tomu považuje kritiku islámu za sine qua non (podmínku, bez níž nelze), pokud jejich společnosti nemají natrvalo propadnout obskurantismu, který by ještě více posílil tyto tendence skrze imigraci a komunikaci rovněž v Německu. Muslimští disidenti severoafrického původu spatřují pravicový populismus především v „teopopulismu“ (teokratickém populismu) postupně se „salafizujícího“ islámu nepřátelského vůči ženám, cizincům a osvícenosti, vůči němuž nevznášejí státní a náboženské autority žádnou pádnou argumentaci, protože se samy bojí „západních“ lidských práv jako čert kříže.

Jediní, kteří usilují o osvícenost, jsou muslimští „hledači svobody“, jak je nazývá tuniský psychoanalytik Fethi Benslama. Disidenti muslimského světa by rádi viděli evropskou levici a intelektuály na své straně. Marně, jak konstatoval Fethi Benslama již v roce 2004 ve svém „Prohlášení nepodřízenosti k použití pro muslimy a pro ty, kteří jimi nejsou“: „Mnozí zastánci osvícenosti jsou slepí vůči osvícenosti druhých.“

I v Německu se proto, nedotčen osvícenstvím, v hlavách mladé muslimské generace usazuje islám, který charakterizoval v roce 2015 zesnulý muslimský filosof a islamolog tuniského původu Abdelwahab Meddeb následovně: „Náboženství, které se nazývá konečným nositelem definitivního božského poselství, které drží v uzavřenosti prorockou inspiraci a rekapituluje a rektifikuje to, co bylo před ním, takové náboženství, doslovně vzato, anuluje jakékoli kladení otázek, vytváří absolutní pravdu bez možné disputace. . . Islám zredukovaný na takovýto skelet se nábožensky a politicky jeví jako vysychající, sterilní, „akutně živoucí věci“ ignorující pohled na svět, vyzdvihává sebe sama na roveň vše na sebe strhávajícího „monologismu“, je hluchý vůči každému dialogu, zůstává odříznutý od předpokladů navazování vztahů mezi lidmi a lidem, mezi občany a národy.“ Proti takovému islámu příliš nezmohou ani nově požadovaná „integrační centra“, pokud se budeme nadále vyhýbat kritickému pohledu na tento islám, abychom muslimské imigranty „neuráželi“.

Muslimští disidenti jsou vysmíváni jako „islamofobní“

O to více mě po návratu ze severu Afriky šokoval pohled mých starých souputníků a rovněž levicově liberálního mainstreamu včetně SPD a Zelených na muslimský svět: Zjevně nemají tušení o tom, co se tam děje, jak moc tam trpí ženy pod náboženským diktátem, jak zároveň stát a státní islám likviduje přemýšlivé lidi. Zjevně zcela ignorují to, jak moc jdou islám a diktatura ruku v ruce, pokud jde o odstranění společných nepřátel: demokracie, lidských práv, svobody vyznání, rovnoprávnosti.

Muslimští disidenti jako Necla Kelek, Seyran Ates, Taslima Nasreen, Hisri Ali atd. jsou příslušníky levice a levicovými liberály v Německu sotva bráni vážně, dokonce jsou cílem zesměšňování a nálepkování jako „islamofobní“. Bylo možné se dočíst, že prý svoboda názoru a demokracie prý nejsou životními formami, po nichž by arabský svět toužil. Celé levicové a levicově liberální spektrum ale horlivě budovalo ochranný multikulti protektorát pro šátky na hlavách včetně obrazu ženy, který za těmi šátky vězí, pro nenávist vůči Západu, pro ochranu islámu před každou kritikou. V této atmosféře nepřátelské vůči intelektu a kritice mohly paralelní společnosti vzkvétat. Toto nechtění vědět bylo nepochopitelné.

Dnes se tento postoj objevuje v souvislosti s „Kulturou vítání“ a s rétorikou typu „Islám patří k Německu“. Vzpomeňme si jen na jásot předsedkyně poslaneckého klubu Zelených Katrin Göring-Eckardt na všech televizních kanálech poté, když nejvyšší soud posvětil právo učitelek v německých školách nosit šátek na hlavě. Proč ale miliony fundamentalisticky založených mužů od Pákistánu přes Afghánistán, Írán, Saúdskou Arábii, Nigérii, Mali, Alžírsko až po Maroko s křikem vyžadují šátky na ženských hlavách, proč je šátek na hlavě vidět nejčastěji tam, kde se nejvíce daří fundamentalismu?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami