Zásada číslo jedna

Je to jedna z prvních věcí, kterou vás naučí na mediálním tréninku. Něco jako zásada číslo jedna: mikrofon může být vždy zapnutý. Pan premiér, evidentně znavený nudnou debatou v Parlamentu na to zapomněl, nějaký nespavec si toho o půl třetí ráno, když běžel záznam z jednání Sněmovny, všiml, pověsil to na net a bylo o zábavu postaráno. Potud bez výhrad.

To co následovalo je však pochopitelné jen stěží. Z internetové legrácky se stala hlavní zpráva mainstreamu. Komentátoři se předhání v moralizování, zda je horší premiérova neúcta k zesnulému Mandelovi, či jeho peprný slovník nebo chatrné zdraví prezidenta Zemana, o kterém šla rovněž řeč. A korunu tomu všemu nasadil sám Rusnok, když na tuto hru přistoupil a veřejně se „kál“.

Quod licet Iovi, non licet bovi

Zaráží mne, že se v těch diskuzích nikdo nezmínil o momentu, který osobně na tom rozhovoru považuji za nejzajímavější. Že totiž premiér, přistižený v nedbalkách, tedy bez příkras a přetvářky, uvažuje docela sympaticky. První co ho napadne je, že když už „tam“ (na Mandelův pohřeb) bude muset, sedne si, ač nerad, jako každý obyčejný smrtelník na linkový spoj. K cestě vládním speciálem ho víceméně přemlouvá ministr obrany.