Vážený soude, 

ještě, než bude, prostřednictvím mého advokáta, předložena právní argumentace mé ústavní stížnosti, dovolím si velmi stručně seznámit vážené členy soudního senátu s mojí argumentaci společenskou, kulturní a politickou, neboť všechny tyto oblasti jsou s právem velice úzce propojeny. Podrobnější argumentace je potom obsahem mojí závěrečné řeči, která je rovněž součástí této stížnosti. Důvodem, proč svoji závěrečnou řeč proti všem zvyklostem dávám k posouzení až Ústavnímu soudu, je fakt, že mi během řádného soudního řízení nebyla poskytnuta možnost ji pronést. 

Podstatou demokracie je svobodná soutěž politických postojů a návrhů politických řešení problémů společnosti. Taková soutěž nutně předpokládá svobodu myšlení, svobodné utváření názorů a, aby bylo možné všechny uvedené svobody využít, musí znamenat také svobodu slova. Udržení demokratického charakteru společnosti tedy znamená, že svoboda myšlení a svoboda slova každého jejího člena jsou neoddělitelně svázány v jeden celek. V našem kulturním okruhu má svoboda slova dokonce takové postavení, že ji právní teoretici a filozofové, k jejichž tezím se stále, z valné části už bohužel pouze formálně, hlásíme, pokládají za součást přirozeného práva, a jako taková je pak logicky základní myšlenkovou osou prakticky všech článků Listiny základní práv a svobod. V této souvislosti jsou pak zákonné normy, jež umožňují trestně postihovat slovní projevy, značně kontroverzní a priori.