V ohlasech na esej Krize řízení společnosti (je to spíše jen seznam podstatných témat) se opakovaly určité výtky. Byl mj. zmíněn negativismus, tedy že snaha dělit svět na „my“ a „oni“ je principiálně špatná, že společného nepřítele hledají jen lidé nízké povahy, kteří neumí být sami platnými členy společnosti atp.

A právě skrze tyto výtky jsem si lépe a hlouběji uvědomil, že každý, kdo chce v dnešním světě jakkoliv obstát (někdy se to týká, bohužel, i soukromých intimních vztahů), se musí v prvé řadě naučit obhajovat a tedy definovat  vlastní zájmy. A to není možné, pokud si opravdu velmi detailně a zřetelně neuvědomíme, jaké hodnoty a zájmy máme a s kým je sdílíme. Toto pochopení je výjimečně důležité. Chybí nám rozpoznání, kdo jsou „naši“ a kdo nepřátelé – lidé „cizí“ povahou a systémem hodnot.

A jistěže bychom si všichni přáli jeden univerzální „One World“, jeden svět, kde si spolu hrají děti černé, červené, žluté i bílé. A kde mezi rasami a národy (a národy postupně zmizí, teprve pak to bude krásné… – ironie) panuje navždy harmonie a kosmická láska. A my starší si dokonce vzpomeneme, že přesně takové obrázky jsme v dětství vídávali v socialistických učebnicích jako reklamu na proletářský internacionalismus.

Strach něco pochopit…

Skončil čas romantické utopie, kdy se zdálo, že nyní už bude vše jen dobré a budeme žít všichni přátelsky vespolek. Někteří lidé se naučili sledovat pouze své osobní zájmy, pochopili význam konexí, a proto věnují pozornost jejich pečlivému vytváření, protože na nich dnes záleží osobní finanční úspěch nejčastěji. Tito lidé (na rozdíl od naivních romantiků se srdcem na dlani) své zájmy hájí a obvykle cynicky a velmi tvrdě. (Příkladem za mnohé budiž onen přerovský exekutor.)