Ján Čarnogurský patří mezi nejvýraznější slovenské politiky posledních desetiletí. Krátce po návratu z vězení, v němž si kroutil trest za vydávání samizdatových Bratislavských listů, se stal členem první nekomunistické federální vlády, jmenované Havlovým předchůdcem Gustávem Husákem. Od dubna 1991 do června 1992 byl předsedou slovenské vlády a v období let 1998 a 2002 působil jako ministr spravedlnosti.

Disident obou režimů

Mezi nejvýraznější vlastnosti tohoto slovenského katolíka a vlastence patřila a stále patří odvaha. Za normalizace pomáhal z pozice advokáta pronásledovaným odpůrcům režimu, za což byl z advokacie vyloučen. Svoje právnické služby však poskytoval – zdarma - i nadále. Nemalou dávku odvahy prokázal i během událostí, vedoucích ke vzniku Slovenské republiky (jakkoli za hladký průběh rozdělení Československa nesou největší zásluhu Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem), a to nejen v diskusích s českými vyjednavači, ale i ve vztahu k radikálním slovenským nacionalistům, jež tehdy dokázal udržet na uzdě. Výrazně tím napomohl k pozdějšímu utváření velmi dobrých vztahů, jež dnes mezi oběma našimi národy panují.

Politická stopka nejen za Husáka

Odvahu však Čarnogurský projevil i mnohokrát později. Vzpomeňme jen na mediální řev slovenských liberálů za to, že se účastnil pohřbu Gustáva Husáka, za jehož prezidentování byl paradoxně vězněn. Tehdy na Husákovu adresu pronesl slova uznání za to, že na sebe vzal nevděčnou úlohu vrchního normalizátora, aby tak zabránil horším scénářům, jež po debaklu utopie zvané Pražské jaro objektivně hrozily.

Odvahu projevuje Ján Čarnogurský i dnes, kdy se nebojí ukázat na pravého viníka občanské války na Ukrajině. Stejně jako za komunistů, i dnes je mu bližší pravda a čest než politická kariéra. Také proto nemohla být jeho snaha vrátit se do slovenské politiky přes Bratislavský hrad korunována úspěchem. Vzhledem k okolnostem, jež lze stručně shrnout do adresy Hviezdoslavovo náměstí 4, se slovenským prezidentem musel stát někdo, kdo neslovenským architektům slovenské mezinárodní politiky nebude stát v cestě.

Ján Čarnogurský, tak jako každý jiný člověk, také není bez limitů. Nikdy například zcela nepochopil, že být členem Evropské unie dnes automaticky znamená být vazalem Spojených států, respektive NATO, vůči nimž je po právu kritický.