V úterý oslavil „emeritní papež“ Benedikt XVI. své 88. narozeniny. Ovšem i dnešní datum sehrálo v životě Josepha Ratzingera - a spolu s ním i celé církve - důležitou roli. Přesně před deseti lety byl prefekt Kongregace pro nauku víry, krajními církevními liberály nenáviděný, zvolen náměstkem Kristovým. Dnes již navíc víme, že hlavním protikandidátem, o jehož zvolení usilovala již tehdy „progresivní“ klika kolem milánského kardinála Martiniho, byl argentinský kardinál Jorge Bergoglio, tedy současný papež František.

Se slzou v oku

Je téměř nemožné zhodnotit v jednom krátkém článku dosavadní život a dílo tohoto německého teologa, kněze, biskupa, kardinála a papeže. Mnozí konzervativní kritici Františkova progresivního pontifikátu vzpomínají dnes na bývalého papeže takřka se slzou v oku. Je pro ně synonymem katolické ortodoxie, jakýmsi současným sloupem církve. Nelze se jim příliš divit. Tlak na totální demontáž katolické identity v posledních dvou letech je enormní a současný papež tomu neklade žádné překážky. Podle mnoha indicií se dokonce zdá, že tomuto vývoji přeje a že mu řadou svých dobře promyšlených kroků aktivně napomáhá. Ve světle Františkovy revoluce se proto mnoha lidem jeví Joseph Ratzinger jako novodobý sv. Atanáš. Některé věřící to pak přivádí k závěru, že papež Benedikt XVI. byl k rezignaci na papežský úřad proti jeho vůli přinucen a volba nového papeže je tudíž neplatná.

Nelze samozřejmě vyloučit, že skutečný důvod Benediktovy abdikace se dozvíme teprve v návaznosti na další dramata, která církev před druhým příchodem Páně ještě čekají

Mnozí tradicionalisté jsou Benediktovi vděčni za to, že svým dekretem Summorum pontificum z roku 2007 uznal oprávněnost užívání předkoncilní liturgie, vyznačující se důrazem na obětní charakter bohoslužby, užíváním posvátného liturgického jazyka, tj. latiny a gregoriánského chorálu. Benedikt XVI., ještě jako kardinál Ratzinger, se kriticky vyjadřoval na adresu liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu, někdy i poměrně ostře: „Liturgická reforma, tak jak se vyvinula, se původním představám značně vzdálila. Výsledkem není znovuoživení liturgie, ale její zničení. Máme dnes liturgii, degenerovanou v představení, v show. To má za následek rostoucí odpad od víry těch, kdo touží po setkání s živým Bohem…Opustili jsme organický, žijící proces růstu a vývoje a vyměnili jej – jako při výrobě – za konstrukt, banální, na místě vytvořený produkt“ (z předmluvy kardinála Ratzingera ke knize Klause Gambera „Reforma římské liturgie“).

Postoj papeže Františka k liturgické reformě a jejímu provedení je v zásadě opačný. Sám dává přednost bohoslužbám, jež se podobají spíše protestantským letničním tancovačkám než rozjímavé kalvárské oběti. O tradiční latinské liturgii smýšlí pohrdavě, a jak řekl moravskému arcibiskupovi Janu Graubnerovi, nevidí v ní nic jiného, než jen jakousi dočasnou módu.