Od října 2014 neuplynul měsíc, aby se o nějaké ty miliardy nezvýšil dluh domácností u bank. Koncem srpna – podle údajů ČNB – činila výše dluhu již 1, 301 biliónů korun. Za pouhý rok se dluh českých domácností vyšplhal o závratných 69, 4 miliardy korun.

Dluhem k šťastným zítřkům?

Česká společnost není samozřejmě jediná, u níž míra zadluženosti narůstá. Od  doby, co se bankovní systém částečných rezerv vyvázal z jakékoli závislosti na zlatu, se celosvětový dluh zvýšil padesátkrát.

Život na dluh je cestou do otroctví. Jsme-li existenčně závislí na dosud nesplacených půjčkách od komerčních subjektů, hrozí nám, že se pod tlakem nepříznivých okolností staneme hračkou v rukou těch, kteří z našich dluhů dlouhodobě profitují

Mainstreamoví ekonomové nás ujišťují, že jde o pozitivní trend, o známku „robustně rostoucího hospodářství“. Expanzí úvěrů se prý roztáčí ekonomika, lidé utrácejí jako o život, výroba a služby běží na plné obrátky. Spotřební ráj je již téměř na dohled. Opravdu?

Bolehlav z konzumního flámu je za dveřmi

Ve skutečnosti se dluhem napumpovaný konzumní flám pomalu ale jistě blíží ke svému konci. Má-li totiž stávající systém pokračovat i v dalších letech, musí se míra našeho zadlužení i nadále zvyšovat. Je však toto možné za situace prohlubující se globální hospodářské stagnace, jíž se nedaří odstranit ani bezprecedentně nízkými úrokovými sazbami a soustavným přiléváním nových levných (a ničím nepodložených) peněz do ekonomiky?