Leží na stáncích, často na místech, určených pro periodika s prodejními výsadami. Obálka časopisu Týden s velkými černými písmeny na šedém podkladě křičí do světa: TAKOVÍ NORMÁLNÍ PEDOFILOVÉ. S podtitulem Respektujte nás. Jsme sexuální menšina jako každá jiná, žádají milovníci dětí.

Salámová metoda

Kdo by čekal, že v článku bude pedofilie otevřeně propagována, nedočká se. Takové chyby by se její apologeti nedopustili. Jsou si až moc dobře vědomi toho, že otevřená podpora pedofilie by zájmům pedofilní „komunity“ společensky uškodila. Proto volí stejný postup, jako před pár desítkami let sodomité, později homosexuálové, dnes gayové. Již toto trojí označení pro stejný jev vhodně ilustruje, jak se jim podařilo postupně měnit veřejné mínění ve svůj prospěch. Z perverze, považované za nemoc, vznikla po letech mediální masáže a „falešných vlajkách“ typu Stonewall takřečená orientace. A z orientace byl již jen krok, opět s vydatnou mediální asistencí, k přednosti. A k perzekuci těch, kdo se s touto revolucí proti přirozenému světu odmítají smířit.

Finta: Srdceryvný doják tragicky nenaplněné lásky

Článek v Týdnu si zasluhuje podrobnější rozbor. Začíná na straně 18 titulkem Ruce pryč od pedofilů. Do tématu "lásky k dětem“ čtenáře hned v prvních řádkách zasvěcuje dvacetiletý Jakub. Vyhlédl si o devět let mladšího chlapce v dětském domově. Dopisuje si s ním a občas jej i navštíví. K tělesnému kontaktu prý nedošlo a Jakub je přesvědčen, že ani v budoucnosti nedojde. Děti ho přitom přitahují natolik, že s nimi chce spojit veškerý svůj volný čas i profesní život. Působí jako vedoucí dětského sportovního oddílu, jenž prý „jeho zaměření toleruje“. Chystá se na roční hlídání dětí v cizině a po něm ke studiu pedagogiky. Je jedním ze tří administrátorů webu, kolem něhož se místní pedofilové sdružují. Prý o legalizaci pohlavního styku s dětmi on ani jeho kolegové neusilují. Jakubův příběh v druhé polovině článku nepřímo komentuje časopisem oslovený sexuolog Brzek těmito slovy: „Pokud chování pedofilů nesklouzne ke kriminalitě, bývají nejlepšími, nejoblíbenějšími a nejmilovanějšími vychovateli“. Neboli v čem je vlastně problém, že? Snad ani televizní obchodnice s emocemi a lidským neštěstím Ester Janečková by větší doják nevyrobila.

Overtonovo okno

Postava sexuologa Antonína Brzka hraje v článku klíčovou roli. Pedofilové zůstanou v příšeří tak dlouho, dokud se na scéně neobjeví „odborníci“, ochotní ve spolupráci s uvědomělými žurnalisty bořit další „zpátečnická“ společenská tabu. Bude to sice možná ještě nějaký čas trvat, ale půjde-li vše podle scénáře „Overtonova okna“, dočkají se legalizace a „společenského uznání“ i pedofilové. Všimněme si Brzkovy argumentace: „Člověk, který se narodí jako gynekofilní heterosexuál a je na dospělé ženy, má strašné štěstí. Pedofilové mají strašnou smůlu. Jejich hendikep je tlačí k porušování zákona. Žít život bez konfliktu se zákonem od nich ale vyžaduje hrdinství a obrovský výkon. Pedofilové, kteří nic nespáchali, by měli být ve velké úctě“.

Omyly křesťanského(?) sexuologa

Bez jakýchkoli pochybností tvrdí, že člověk se pedofilem rodí. Skutečnost je však taková, že žádný důkaz pro své tvrzení ani podat nemůže, neboť neexistuje. Je to stejné jako v případě homofilie. I zde jde o poruchu ve vývoji osobnosti, u níž se vzhledem k různým životním okolnostem vyskytuje zvýšená neurotická sebelítost. Je samozřejmě pravda, že k přemáhání různých sklonů je třeba jistého „výkonu a hrdinství“ (nestačila by jen pevná vůle?), neplatí to však pro každého člověka, který svým nezřízeným sklonům odmítne podléhat? Ve velké úctě, (Brzkem rezervované pro nepraktikující pedofily) je snad třeba mít všechny, kdo svůj tělesný pud usměrňují kýženým směrem. Co takhle manžel, jenž po celý život zůstává věrný jediné ženě? Nebo kněz či řeholní sestra, obětující svůj sexuální život pro vyšší cíl? Ti se snad přemáhat nemusejí?