Zatímco jsme stále ještě syceni bezprostřední radostí z narození Spasitele, za našimi zády se stahují mračna. Z nebezpečí sentimentálního prožívání vánočních svátků nás vyrušuje připomínka příběhu jednoho z nejhorlivějších Ježíšových následovníků, jáhna a prvomučedníka sv. Štěpána.

Vyvolení

Štěpán umírá ukamenováním z rukou židů. Jedním z těch, jež se Štěpánovy veřejné popravy účastnil, byl i Šavel, horlivý stoupenec farizejské školy. Ten Šavel, který později na cestě do Damašku oslepne Boží mocí a zároveň prozře, aby se z něj stal apoštol národů a jeden z pilířů Církve, svatý Pavel. Cesty Páně jsou totiž, jak známo, nevyzpytatelné.

Tento příběh nám připomíná, že není pravé vánoční radosti bez utrpení. Betlém a Golgota patří nerozlučitelně k sobě. To platí jak pro Krista samotného, tak i pro jeho učedníky. Pro každého, kdo touží po setkání s Kristem v nebeské slávě. Měrou vrchovatou to pak platí pro ty, jež jsou Bohem vyvoleni k mučednické smrti. Vyvoleni? Zemřít násilnou smrtí pro víru v Krista je výsadou a bylo by nanejvýš troufalé o to vlastními silami usilovat. Taková podoba horlivosti hraničí s pýchou a ta, jak známo, předchází pád. I bez těchto horkých hlav je opravdových mučedníků v dosavadních dějinách Církve více než dost.

Nemučedníci

Dnes se s pojmem mučedník zachází svévolně. Za mučedníka je vydáván každý, kdo zemře pro svoje přesvědčení. Tak například Roman Joch v jednom ze svých článků označil Whittakera Chamberse za „mučedníka amerického antikomunismu“. Chambers však zemřel na srdeční zástavu, aniž by mu kdokoli, komunisty nevyjímaje, usiloval o život.