Michal Semín: Velikonoční tajemství prázdného hrobu

Hrob je prázdný, Kristus vstal z mrtvých. V této jediné větě není vyjádřeno pouze východisko k oslavě právě začínajících Velikonoc, ale celého křesťanského života. Ježíšovo vítězství nad smrtí není jen zprávou o jeho božské moci, ale i o tom, že i my jednou z hrobu vstaneme. Bude-li to k naší spáse nebo záhubě, o tom už každý svými skutky rozhodne sám.

Radikální obrat

Velikonoční radost si navzdory tomu, co se v naší současnosti odehrává, nesmíme nechat nikým vzít. Vždyť právě optikou Kristova triumfu můžeme nahlédnout, že síly zla nemají poslední slovo.

Vraťme se v myšlenkách na velkopáteční Kalvárii. Ježíšova potupná smrt se i jeho nejbližším jevila v těch nejčernějších barvách. Učedníci se rozutekli, pod křížem z nich zůstal jen „miláček Páně“ Jan, Ježíšova svatá matka (ta jediná plně věřila v naplnění Kristových příslibů) a několik dalších žen. Do duší budoucích apoštolů se vkrádaly pochybnosti o smyslu Ježíšova poslání. I přesto, že je jejich Mistr na tento okamžik připravoval, když nastal, nedokázali mu porozumět.

A právě nedlouho poté, co se všechno zdálo být ztraceno, se situace radikálně mění. Srdce, jež ještě před pár hodinami trpěla hlubokým zármutkem a dojmem bezvýchodnosti, jsou nyní naplněna nevýslovnou radostí a pokojem. Včera smrt, dnes nový život.

Nenechme se fascinovat zlem

Je dobré si tuto skutečnost připomínat vždy, když se nám zdá, že zlo ve světě triumfuje. Když při pohledu na různé přírodní katastrofy, války, rozkladné jevy ve společnosti a sílící vliv temných sil ztrácíme naději na lepší budoucnost. Nenechme se projevy zla fascinovat. Byla by nebetyčná hloupost, kdybychom mu věnovali více pozornosti, než dobru. Našim manželům a manželkám, dětem, přátelům a v duchu ctnosti uměřenosti pak i všem dovoleným radostem života. Ale především zdroji veškerého dobra – Bohu samému.

Kříž, na kterém Kristus trpěl a zemřel, není hřbitovem, ale kolébkou nového života. Života, v němž jsou všechny síly pekla odsouzeny k definitivní porážce.

Tak jako na Velký pátek, i dnes vám přinášíme rozjímání významného dominikánského kněze a teologa Reginalda M. Dacíka O.P., tentokrát o Kristově slavném zmrtvýchvstání.

Přemožená smrt

Bílá sobota mění bolest Svatého týdne v radost, v níž jásá nebe i země. Umlčený chvalozpěv Aleluja přichází zase ke svému právu a rozvíjí se krásnými neumami, jako by chtěl nahraditi, co zameškal v době postní. Vše jásá: nebe, země, ano i příroda se odívá svou svěží krásou, jako by se chtěla přidat k jásotu člověka, jenž si uvědomuje dobrodiní vykoupení. Liturgie se raduje, že Kristus požádal Otce svého a Otec mu dal národy v dědictví. Raduje se, že Kristus přemohl smrt a otevřel bránu věčnosti. A co ji nejvíce těší: že Kristus, jenž vstal z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Neboť že zemřel pro hřích, zemřel jednou, že však žije, žije pro Boha. (Řím 6, 9.)

Lidstvo úpělo v poddanství hříchu a skrze hřích bylo ve službě ďábla. Bylo zaprodáno a jen nekonečnou cenou mohlo býti znovu vykoupeno z tohoto hrozného otroctví, které na ně doléhalo po dlouhá staletí. Člověk dovedl zhřešit, dovedl roztrhat, odhodit sladké jho poslušnosti k Bohu, ale nedovedl se vrátit. Nemohl zaplatit výkupné, jež bylo nutno složit. Nebyl s to zvítězit nad nepřítelem, jemuž se dobrovolně poddal a pod jehož jhem mu bylo úzko.

Sladké poddanství

Kristus přišel, zhlédl bídu člověka a zvítězil. Zaplatil výkupné, ale zaplatil je svou krví. Vycedil poslední kapku své božské krve, ale zvítězil. Podivné vítězství! Zdá se, že je poražen, krvácí z tolika ran, je na posměch diváků — ale jeho duše jásá, protože vidí, že brzy budou jásat jeho věrní, nyní právě strachem se skrývající, a v hanbě se skryjí všichni posměvači. Z jeho ran stéká čerstvá krev, kropí zemi, zavlažuje ji, ztuhlou hříchem, ale vítězství se blíží. Již jen okamžik, a člověk bude zase náležet Bohu, od něhož jej vzdálil hřích. Přidá se k průvodu tohoto podivného Vítěze, z jehož ran bude pít dlouhými, žíznivými doušky teplou krev, a jeho duše bude uzdravena. Člověk se stane poddaným toho, jenž za něj dal svůj život, jenž se za něj bil s nasazením vlastního života, bude majetkem, kořistí Vítěze, ale bude to poddanství sladké, poddanství, po němž toužilo lidstvo po tisíce let.

Kristus vstává z mrtvých jako Vítěz nad hříchem a Vítěz nad smrtí. Smrt už nemá děsit lidstvo; naopak, má znamenat přechod, bránu k Bohu. Má znamenat odchod z tohoto slzavého údolí, má ukončit pláč a bolest a zahájit slávu, blaženost, po které touží lidská duše celou svou přirozeností.

Nikdo nemá výmluvu

Kristus zvítězil nad hříchem: sám beze stínu hříchu přijal na sebe naše hříchy a přibil je na kříž. Svou smrtí získal nám tolik milostí, že kdyby naše hříchy byly rudé jako šarlat, jako sníh budou zběleny. Kristus zničil jakoukoliv možnost zoufalství hříšníka a nyní kráčí jako Vítěz, ozdoben zářnými ranami, jako trofejí vítězství nad hříchem. „Ony rány," praví svatý Tomáš (III. LIV, 4, ad 1), „na těle Kristově zůstaly k větší jeho slávě, pokud jsou jistými vyznamenáními za jeho sílu; a v těchto místech ran bude viděti jistý zvláštní jas." Bude-li se jednou kdo vymlouvati, že nedošel spásy, ukáže mu Kristus svůj otevřený bok, jenž byl otevřen jen pro nás, hříšníky, abychom v něm nalezli útočiště, ukáže mu své probodené paže, jimiž ho chtěl obejmout a přivinout k sobě. Nikdo nebude míti výmluvu, protože za všechny zemřel Kristus, za všechny zvítězil, všem nabízí užitky své smrti, všechny předchází jako prvorozený do království nebeského.

Svlečme ze sebe starého člověka

Jestliže Kristus trpící nás zval, abychom ho následovali na jeho bolestné cestě, zve nás Kristus Vítěz, abychom jednou vstali s ním: jeho zmrtvýchvstání je vzorem našeho. On, prvorozený mezi bratry, nás předešel, na nás je, abychom šli za ním. Jeho vítězství je nadějí a zárukou našeho vítězství, jeho zmrtvýchvstání je nadějí našeho zmrtvýchvstání. Takže sv. Pavel volal: Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná jest naše víra! (I. Kor. 15, 17.) Není-li Kristovo zmrtvýchvstání skutečností, není-li opravdu obrazem, vzorem našeho zmrtvýchvstání, nevstal-li Kristus a nevstaneme-li ani my — pak je náš úděl nejnešťastnější ze všech lidí, protože jiní užijí alespoň tohoto světa. „Avšak Kristus vstal z mrtvých, prvotina to těch, kteří zesnuli… neboť jako v Adamu všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni." (I. Kor. 15, 20.)

Celou velikonoční dobou ozývá se k nám volání Církve slovy svatého Pavla: „Jestliže tedy jste povstali s Kristem, hledejte těch věcí, které jsou svrchu, kde jest Kristus sedě na pravici Boží; o to pečujte, co svrchu jest, ne o to, co jest na zemi." (Kol. 3, 1.) Doba postní nás měla naučit umírat s Kristem, měli jsme se spojit s ním v jeho utrpení, měli jsme zemřít s ním, náš život měl být a má býti skryt s ním v Bohu, byli jsme pohřbeni s ním skrze křest ve smrt, abychom tak, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slávou Otcovou, i my vedli život nový. (Řím. 6, 4.) Jako Kristus vyšel z hrobu ve vší slávě a lesku, aby žil na věky životem oslaveným, tak má i naše duše se očistit křestní vodou, má povstat a zazářit životem novým, smýt se sebe jakýkoliv hřích, svléci starého člověka a odít se v nového, aby se podobala Kristu Vítězi. Máme býti mrtvi hříchu, živi však pro Boha, jak napomíná sv. Pavel. (Řím. 6, 11.) Žíti jen Bohu, tak jako Kristus žije jen Bohu: daleko ode všeho, co jest pozemského, prosti všeho, co není Bůh. Mrtvi hříchu, pro nějž Kristus zemřel. Jestliže je to právě hřích, jenž nás vzdaluje od Boha, je nejvíce třeba tohoto umření hříchu, máme-li žíti Bohu. Jestliže Církev předpisuje právě v době velikonoční svatou zpověď, má tento zákon velmi symbolický význam: Jako Kristus zemřel hříchu a žije jen Bohu, tak i křesťan má se zříci hříchu a oddat se jen službě Boží.

Žít s Kristem

Smysl velikonoční radosti tedy je: jíti za Kristem Vítězem v jeho průvodu, který on vede, jako jeho poddaní, jako jeho lid získaný, kráčeti za ním v odříkání se hříchu a světa, v neustálé, vždy se stupňující snaze přiblížiti se jeho slávě. Jako Kristus jen jednou umřel a nyní žije jen Bohu, tak i my jsme jednou zemřeli hříchu, když se nám dostalo milosti, a je třeba, abychom žili již jen Bohu s Kristem a podle Krista, abychom svůj život připodobňovali jemu, svému vzoru, abychom žili s ním tak, jak žil svatý Pavel, když mohl říci: „Žiji pak již nikoliv já, nýbrž žije ve mně Kristus." (Gal. 2, 20.)

Čím dále dospějeme v této snaze připodobniti se Kristu Vítězi, tím dokonalejší bude naše velikonoční radost. Bude to radost opravdová, radost hluboká, o které nemá svět tušení. A čím bude větší, tím více nás bude nutit, abychom se snažili stále víc a více vpřed za Kristem Vítězem. Nebyla nebeská nostalgie svatých vystupňovaná radost velikonoční?

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.