Stavridis na konto pozitiv smlouvy snáší kupu vznešených argumentů, mezi nimiž najdeme společné genetické a kulturní kořeny populací Severní Ameriky, sdílené hodnoty demokracie, svobody, svobody náboženského vyznání, projevu, shromažďování, vyznání, rasovou a sexuální rovnost, zmiňuje i sdílené hodnoty občanských práv, podobnost politických a soudních systémů.

Užaslý čtenář se po tomto úvodu musí ptát, proč vlastně máme k americkým hodnotám a realitě připomínky a proč kritizujeme ne snad ani tolik systém samotný, jako to, co na tomto základě skutečně vyrůstá a co produkuje.

Admirál nám však hned v následujícím odstavci vyjevuje zřejmě důležitější hodnoty. „Pro Spojené státy je jednou z klíčových hodnot Evropy její strategická poloha na okraji euroasijské pevniny.“ Vysvětluje, že to je důležité z hlediska amerických „bezpečnostních zájmů“, které se tak mohly v uplynulých desetiletích bez problémů „hájit“ v Africe, Středozemí a ve střední Asii.

Kromě „bezpečnostních“ zájmů jde ovšem i o zájmy hospodářské. Těm podle autora brání zbytečné regulační překážky, jejichž odstranění by přineslo 13 milionů nových pracovních míst. Ekonomka Ilona Švihlíková k tomu poznamenává, že „nezná žádnou ekonomickou teorii, která by tvrdila, že vznik pracovních míst je cílem mezinárodního obchodu“. Nepravděpodobnému cíli ovšem musí předcházet solidární transatlantická dohoda, s níž prý bude lze mnohem lépe odolávat ruským tlakům, zejména riziku přerušení dodávek energií.

A právě proto, říká Stavridis, Putin dohodu nenávidí.