Společenství ztrácejí homogenitu a stávají se jen kolbištěm. V lásce se neuznávají tradiční hodnoty, rodina se plánovitě rozpadá. Místo morálních postojů paragrafy. Místo statečnosti vychytralost, místo Boha módní ikony. Školní systém vypudil autority a stal se trapně sekulárním. A opět se lže o naši historii. O lidské historii. Hlavně se za ni stydíme.

Asi je to (především a také) způsobeno tím, že je všeho moc a nemyslím to jako frázi, ale jako vůdčí a zásadní ideu mého myšlení. První a zásadní problém je totiž v množství. Život byl jiný, když na zeměkouli žilo milión lidí (dnes se blížíme k deseti miliardám). Principy, které se dají realizovat v malém společenství, navíc převážně homogenním, jsou utopií pro velkou multikulturní společnost.

Jedním z devastujících elementů je problém touhy po nesmyslné rovnoprávnosti. Rovnoprávnost lidí je ale jen v tom, že každý člověk by měl být respektován ve své jedinečnosti. To nemá s paušalizací rovnoprávnosti nic společného. Rovnost je respekt k jinakosti.

Chtít, aby všichni měli stejná práva, stejné šance, stejný osud, je demagogie. Povinné kvóty, vymazávání rozdílu mezi rodiči, narovnávání minulosti, volná volba pohlaví (kterých je dnes prý 21) apod., je idiocie.

Když jsem hledal začátek touhy po nesmyslné rovnoprávnosti, zdálo se mi logické podívat se na křesťanství. Současný svět je totiž ve vleku tezí západního světa, který vyrostl na křesťanských základech. Samozřejmě, že i antika a židovství hrají v naši historii velkou roli, ale křesťanské myšlenky se zdají být pro novověk nejsilnější. Mám na mysli především Nový zákon, který je humanistickou bájí, pohádkou o spravedlnosti, oběti a rovnosti před Bohem a také o tom, že člověk je první po Bohu. (Tedy bez Boha jsme první my.) V lidech se usídlila velká pýcha.