Současní umělci si hrají na psychology a nejsou psychologové, na sociology a nejsou sociologové, na politiky a nejsou politiky. Umělci jsou ve všech oblastech amatéři, což by bylo v pořádku, kdyby se nesnažili do těchto oblastí aktivně vstupovat a tvářit se jako novodobí mesiáši. Mesiáš býval v historii vždy jeden a byl vnímán jako něco výjimečného. Dnes máme zástupy mesiášů, výstavní síně, divadla a knihy jsou plné politicko-sociálně-psychologicko-bla-bla komentářů, jejichž validita je nulová.
Do umění, zrovna jako do politiky se promítá současná uvolněná morálka provázená vulgaritami všeho typu. Na začátku dvacátého století vznikalo hnutí Dada, kdy umělci záměrně přijali sprostá slova, aby jimi provokovali měšťáckou společnost, kterou považovali za retardující a škodlivou. Dnes můžeme s tímto gestem polemizovat, ale v dobových souvislostech najdeme určitou logiku tohoto konání. V současné společnosti, která ztratila limity, je vulgarita neobhajitelná. O umění se často mluví jako o něčem anticipačním, ale co anticipuje současné umění? Mám pocit, že nic. Naopak, je ve vleku současných mód, trendů a politické korektnosti, která je příkladem nekorektnosti. Tak jako ona zamlčuje to, co se politikům do jejich plánů nehodí, i umění se vyhýbá přímé zkušenosti a všem oblastem, které svědčí o něčem jiném než co přinášejí trendy.
Umělci se stydí za vlastní kulturu, nestačí jim vlastní tradice a vlastní prostředí, chtějí řešit světové problémy. Multikulturalismus tak likviduje odlišnosti a vede k unifikaci světa.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV