Milan Knížák: Postmoderna je stále ještě moderna, jen protkaná skepsí

3. 2. 2017 17:38

Avizované konce umění a vědy (oba většinou komentované separátně, i když jde o dvě strany jedné mince) jsou ohlášením, a tedy doložením jisté postmoderní změny v chápání světa.

Milan Knížák: Postmoderna je stále ještě moderna, jen protkaná skepsí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Knížák

V uměleckém světě se často setkávám s tím, že je tento zlom (možná spíše skluz či změna optiky) ve vnímání smyslu a řádu lidské existence, který nazýváme postmoderní, vnímán jako postmodernismus, tedy jen jako epizoda ve vývoji umění (viz impresionismus, kubismus, surrealismus apod.). Jde však o celospolečenskou změnu, která přichází v určitém stadiu civilizačního vývoje. Jelikož je dnes svět protkán komunikačními kanály, stává se tato změna změnou globální. 

Co asi opravdu nastává, je konec empirie. Současná empirie se totiž empirii nepodobá. Většina současných, tzn. nedávných, převratných vědeckých teorií se vynořuje v oblasti částicové fyziky, kde se pohybují jednotky tak minimální, že sebemenší chyba v pozorování může vést ke zcela odlišným výsledkům (čehož jsme byli několikrát svědky, třeba v případě nedávno ohlašovaného prolomení rychlosti světla). Jsme vzdáleni přímé zkušenosti a zakleti do banální virtuality. Asi všechny oblasti lidského života jsou úporně virtualizovány, a tak život ztrácí svou reálnou podobu a stává se jen vizí. 

Jelikož empirie není dostatečně empirická, musí přicházet magie. I o tom nás historie poučuje. Když se podíváme na stará náboženství, vidíme, že většina tabu, která tvoří základ asi všech náboženských systémů, vychází z tehdejší reality a funguje jako hygienické, stravovací a společenské předpisy. Jak čas plynul a postupně odstraňoval nutnost zavedených tabu, ona zvykově zůstávala a měnila se v magická zaklínadla. (Mám na mysli regulace jídelníčku, půsty, obřízky apod.) Od těchto zaklínadel je pak blízko k náboženské hysterii. 

Zajímavé je, že obě oblasti – věda a umění – si tak trochu prohazují místa. Možná, že bychom mohli mluvit i o určité unifikaci. (Jako by se situace vracela někam k začátkům věd a umění, kdy nebyly kategorie tak striktně odděleny, ale také se tehdy pod těmito pojmy rozumělo něco jiného.) 

Věda se svou hrou s pojmy a představami se blíží umění (je to vlastně sci-fi, jak tvrdí John Horgan v Racionální mystice z roku 2003), umění naopak předstírá vědeckost, koketuje se sociologií, politologií, environmentalismem apod. (Přítomnost čísel či vědecky vypadajících znaků činí umělecké dílo zvlášť pikantním, poněvadž méně srozumitelným.) 

Také role odborných hantýrek stoupá. Ovládání hantýrky je vnímáno jako vysvědčení způsobilosti. Často zaměňujeme takovou hantýrku za dílo samo. Asi je to tím, že dílo přestává mít význam, poněvadž je těžko pochopitelné, a protože teoretická omáčka, propagační vysvětlování (či jak mám nazvat ty plky kolem) je něčím zachytitelným, funguje jako spasitelná náhražka díla. Kurátoři, kteří používají umělecká díla, osoby a osudy umělců jako materiál pro své projekty, se tak stávají umělci. Samotný tvůrčí umělec je nedůležitý, pokud se nejedná o marketingově přitažlivou figuru, která působí jako společenský maskot.

Na druhé straně je třeba přiznat, že existují oblasti (jak ve vědě, tak v umění, ale ve vědě se to zdá být zřejmější), kde nelze použít empirické postupy, poněvadž neexistuje skutečnost, kterou bychom mohli přímo zakoušet. A tak se pokusy, odehrávající se ve špatně pozorovatelném mikrosvětě, projektují do reálného světa a hlavně do makrosvěta (který je na to dostatečně fiktivní), kde je však nikdo nikdy nezakusil. 

Jednoduché úvahy a jednoduché postupy jsou předem odsouzeny k zániku. V umění je dnes všechno založeno na tzv. konceptu. Ten sice vhodně nahradil víru či totalitu, ale působí ještě více dogmaticky. Předstíráním svobody a úcty k humanitě věnčí umění aureolou svobody, a dokonce i odpovědnosti. Pseudokoncept a nezbytná drzost nahrazují talent, zkušenost, profesionalitu.

Čím méně se umění a věda dotýkají reality, tzn., čím vzdálenější jsou potřebám společnosti, tím větší respekt si vynucují a chtějí být vnímány jako mesiášské. Dnes je velkou módou vytváření tzv. sociálních projektů, v nichž se předstírá vynulování hranic mezi uměním a sociálním prostorem. Z devadesáti procent však jde jen o hru na sociálnost, někdy hodně spekulativní a samozřejmě vtaženou do uměleckého prostoru.

Moderní umění, o kterém dnes už víme, že především rozšiřovalo formální možnosti a odstraňovalo námětová tabu, vytvořilo společenské povědomí o umění jako o hermetickém světě, na němž je důležitý právě hermetismus, i když se po léta hovoří o propojení života a umění. To sice existuje, ale asi v jiné formě, než nám to většina moderního umění servíruje. 

Přesně opačně je to u vědy (další důkaz úzkého propojení vědy a umění) – dříve hermetická věda se dnes vinou tzv. popularizace v médiích stává něčím, o čem se v dobré společnosti hovoří, i když smysl zůstává utajen. (Autor populárně-vědeckých televizních seriálů se mi přiznal, že ví, jak jejich pořady vyvolávají v myslích nezasvěcených názorový guláš.) 

Nutnost vědců publikovat v impaktovaných časopisech vede k manipulaci, poněvadž tyto časopisy jsou ovládány názorovými klany, které filtrují účast, a tak granty a podpory plynou na „správná“ vědecká místa. 

Touze stát se instantní hvězdou, což je jeden z hybatelů současné společnosti, se nevyhnula ani oblast vědy. Vědecký i umělecký svět je protkán sítí soutěží, cen a uznání. Nejvíce se oslavují ti, kteří bývali dlouho na okraji společnosti, tzn. komedianti. Používám záměrně tento výraz, aby mi pomohl vyjádřit historické sociální zařazení. Společnost je zahlcena strukturou prominentních cen, odměn a oslav herců, populárních zpěváků a televizních moderátorů. Ale existuje i řada vědeckých ocenění, která často nejsou oceněním za vědu, ale za módní senzaci, byť povaha vědecké senzace se zdá být cudnější, ale to je možná jen rozdíl v optice. (Samozřejmě, že v obou oblastech existují jevy a jedinci, kterých se to netýká, ale o to důležitější je sdělit své pochybnosti.)

Představa konce umění a vědy v tom smyslu, že už není co objevovat, že budoucnost přinese jen variace, konotace, postprodukce, reinterpretace atp., má reálný základ. Nenastává však konec umění, ale přibližuje se již půlstoletí ohlašovaný konec moderny. Životní styl zvaný postmoderna se proklubává velmi pomalu, poněvadž jde o zásadní změnu, která navíc musí fungovat globálně. A to se bez politicko-společenských změn neobejde.

Doba objevů a velkých gest skončila (i když někde ještě úporně přežívá), tak jako končí školní docházka a začíná každodenní práce při výkonu povolání, která s sebou přináší v drtivé většině méně dobrodružství než objevování tajemství oboru, které nabízí škola. Proto považuji neobjevitelský stav za něco normálního, dokonce stabilizačního, vlastně za jedinou možnost pokračování, poněvadž hektické poskakování moderny nelze prodlužovat. 

Moderna byl přechod z jednoho do druhého, nikoliv trvalý stav. O konci moderny už dlouho víme, ale nejsme schopni se jí vzdát, i když působí jako směšná relikvie. Moderna může fungovat, jen pokud existují společenská tabu, a ta téměř všechna vymizela. Moderna je magická svou posedlostí a nezřízeným akcentováním ega. Asi proto až spiritualisticky vyvoláváme konce ještě nenaplněné postmoderny a vymýšlíme novou modernu (popř. další polohy, podoby a -ismy). Ve skutečnosti stále tkvíme v tradiční moderně. 

Problém je v tom, že postmoderní postoje nelze zaujmout izolovaně. Postmoderní svět nastane, až se k němu pohne globální společnost, to znamená až principy postmoderny přijme elita. 

Jsme na cestě k postmoderní realitě. Stále v situaci poutníka. Zda dojdeme do cíle, záleží na tom, jestli budeme schopni zachovat na hrotu společnosti duchovní elitu. Zatím se společnost úspěšně plebejizuje. (Potkal jsem ve svém životě řadu herců a všichni prohlašovali, že musejí hrát. Tím chtěli říct, že musí uzavřít nějaký kompromis. Byl bych nadšen, kdyby se objevil herec, který hraje jenom pro sebe či pro jednoho diváka nebo, ať to zní sebeabsurdněji, nehraje vůbec, a přesto zůstává hercem.)

prof. Milan Knížák

 (*1940) výtvarník, hudebník a performer byl ředitelem Národní galerie v Praze (1999–2011) a rektorem pražské Akademie výtvarných umění (1990–1997), kde jako pedagog působí dodnes.

Vyšlo na literarky.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Martin Červíček: NEMÁM a POTŘEBUJI peníze se stalo u některých ministrů stále se opakující mantrou

22:37 Martin Červíček: NEMÁM a POTŘEBUJI peníze se stalo u některých ministrů stále se opakující mantrou

Komentář na facebookovém profilu k událostem uplynulého týdne.