Příčina a následek zde neplatí. Stejná příčina může vyvolat zcela protichůdné (spíše mimoběžné) následky a proto asi všechny teorie, které hovoří o umění a snaží se ho nějak hodnotit, je nutné vnímat jen jako parciální. M. Svašek se ve svém textu Creativity  and innovation in the World of Movement miňuje o Ghanském umělci Amonu Koteiovi (1915-2011), kterému se zdálo být nefér, že Picassovy obrazy inspirované africkým uměním jsou uznávány jako relevantní a africké pokusy využít evropské vlivy jsou vnímány především jako špatné kopie, ale tady není možná žádná reciprocita. Jednomu se to zkrátka povede a může tento princip svrchovaně využít, jinému či jiným se něco podobného nezdaří. Na druhou stranu bych chtěl poukázat na sochy ze Zimbabwe (Tengenenge) vzniklé po roce 2000, kde se v těch nejlepších případech zdařile míchají africké i evropské vlivy. Jsem přesvědčen, že je třeba studovat minulost, pokusit se osvojit již vyzkoušené technické a technologické způsoby a metody, ale není možné je brát jako závazné. Rovněž není možné se domnívat, že když jeden umělec něco použije takovým a takovým způsobem, že jiný, chovající se podobně, bude stejně kvalitní. Něco podobného v umění neplatí. Rozdíl mezi dobrým a špatným, řekněme lépe, mezi působícím a mdlým, je tak malý, že ho mnohdy neumíme ani popsat, přesto znamená hlubokou propast, která je nepřekročitelná.