Cesta ke vzdělání
Tomáš Garrigue Masaryk, nejvýraznější to symbol české státnosti, přišel na svět 7. března 1850 v Hodoníně. Ponechme stranou všechny ty nepotvrzené teorie o jeho urozeném původu (podle jedné z nich měl být nemanželským dítětem císaře Františka Josefa I.) a vycházejme ze skutečnosti, že poměry, do kterých se budoucí státník narodil, byly mimořádně skromné – matka pracovala jako panská kuchařka, otec (původem Slovák) byl kočí. Masarykova cesta ke vzdělání byla poměrně dlouhá a trnitá, trefně však vypovídá o jeho vytrvalosti a cílevědomosti.
Po absolvování základní školy studoval mladý Tomáš na reálném gymnáziu v Hustopečích a gymnáziu ve Strážnicích. Kvůli nedostatku finančních prostředků musel ovšem studium přerušit a začít se ve Vídni učit zámečníkem a v Čejči kovářem, než začal na již zmíněném reálném gymnáziu v Hustopečích působit jako podučitel. V roce 1869 odešel společně s rodinou policejního ředitele Antona Le Monniera do Vídně, kde nastoupil na Akademické gymnázium a kde také v roce 1872 úspěšně složil maturitní zkoušku. Poté už mu nic nebránilo v tom, aby začal v témže městě se studiem na filozofické fakultě. Akademické činnosti se Masaryk plně věnoval až do začátku svého působení v prezidentské funkci a dosáhl prakticky všech úspěchů, které si s ní lze spojit, a to včetně získání profesury v oboru filozofie (stalo se tak v roce 1897).
Proti proudu
Tomáš Garrigue Masaryk nebyl výjimečný pouze tím, jakým způsobem dokázal zdolávat překážky, na něž narážel při dosahování svých cílů, ale také tím, že se nebál jít proti proudu. Když v roce 1877 volal po prověření pravosti rukopisu Zelenohorského a Královédvorského, dočkal se řady odsudků a nenávistných reakcí (kritizován byl třeba i Janem Nerudou či Eliškou Krásnohorskou). Ještě více zakusil v roce 1899 během tzv. hilsneriády, kdy hlasitě vyjádřil své pochybnosti o vině Leopolda Hilsnera ve věci rituální vraždy Anežky Hrůzové. Také tehdy Masaryk údajně uvažoval o tom, že opustí svoji rodnou zemi a bude kýžený klid pro svoji vědeckou činnost (které se de facto nikdy nevzdal) hledat jinde.
Za to, že tak nakonec neučinil, můžeme vděčit nejen Masarykově odvaze a vytrvalosti, ale také jeho manželce Charlottě Garrigueové, která mu v těžkých časech byla vždy velkou oporou. A také mu za dobu jejich manželství dala čtyři děti, dcery Alici a Olgu a syny Herberta a Jana. Tento vzácný svazek byl uzavřen v roce 1878 a přetrval až do Charlottiny smrti v roce 1923 (roli první dámy posléze částečně převzala nejstarší dcera Alice).
Věrný svým zásadám a ideálům zůstával Masaryk také v raných začátcích své politické kariéry, které jsou spojeny s jeho působením v českém zemském sněmu (kam byl zvolen v roce 1891) za Mladočechy. Kvůli neshodám se stranickým vedením a rodinným záležitostem se však svého mandátu po dvou letech vzdal a do politiky se vrátil až v roce 1907, kdy byl zvolen poslancem vídeňské Říšské rady (aby tento mandát o čtyři roky později obhájil).
Na přelomu 19. a 20. století byl však Masaryk asi nejčinnější na poli vědy. Dokazuje to mj. skutečnost, že spoluzaložil měsíčník Osvěta a svými články a statěmi přispíval k rozvoji dalších významných periodik, jakými v té době byly např. Čas či Naše doba. A kromě toho měl také velký podíl na vzniku Ottova slovníku naučného.
Zakladatel republiky
Po vypuknutí I. světové války nezbylo Masarykovi nic jiného než odejít do exilu a zahájit odbojovou činnost. Výsledkem této činnosti, v níž byl Masarykovi nápomocen mj. i Edvard Beneš, se měl stát samostatný československý stát. Je ovšem všeobecně známo, že Masaryk a jeho stoupenci původně usilovali o něco jiného, a sice o větší autonomii českého národa v rámci Rakouska-Uherska. Teprve když se ukázalo, že je tento cíl nedosažitelný, přiklonil se Masaryk k myšlence samostatnosti Čechů a Slováků.
Během I. světové války pobýval Masaryk často ve Velké Británii a Spojených státech, kde vytrvale šířil své myšlenky. A přestože mu ne všichni byli ochotni naslouchat, nepolevoval Masaryk ve svém úsilí (Beneš byl podobně činný ve Francii). Nemálo času strávil také v Rusku, kde inicioval vznik samostatných československých legií, které se skládaly z českých a slovenských zajatců a přeběhlíků. Do konce roku 1917 se Masarykovi podařilo vybudovat více než padesátitisícovou armádu a byli to právě „jeho“ legionáři, kteří ho jako první začali oslovovat „tatíček“.
Bylo to jistě i Masarykovo renomé a diplomatický um, co v roce 1918 přimělo amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby podpořil vznik samostatného československého státu. Především se ale Masaryk a Wilson shodli na tom, že rozpadne-li se Rakousko-Uhersko, ztratí Německo svého hlavního spojence a válka bude moci skončit. Výsledkem jednání tak byla Washingtonská deklarace, kterou lze označit za zakládající listinu Československé republiky (pro úplnost dodejme, že Masaryk a jeho stoupenci uvažovali svého času o Československu jako o monarchii). Ta byla vyhlášena dne 28. října 1918 a jejím prvním prezidentem se stal právě Masaryk.
Prezident Osvoboditel
Československým prezidentem byl Tomáš Gariggue Masaryk zvolen celkem čtyřikrát. Poprvé se tak stalo 14. listopadu 1918. Zatímco tehdejší předseda vlády Karel Kramář navrhoval, aby prezident plnil v politice jen jakousi formální funkci s minimem pravomocí, Masaryk byl jiného názoru. Politiku i veřejný život jako takový se i nadále snažil – a činil tak dle svého nejlepšího svědomí – co nejvíce ovlivňovat.
Zatímco vlády se měnily, Masaryk setrval ve funkci prezidenta neuvěřitelných sedmnáct let. V Brně založil Masarykovu univerzitu a v Praze pomohl zahájit činnost Masarykovy akademie práce. Byl také velkým podporovatelem samostatného židovského státu. Z jeho přátelství a spolupráce se spisovatelem Karlem Čapkem se pak zrodily legendární Hovory s T.G. Masarykem.
Naposledy byl Masaryk zvolen prezidentem 24. května 1934. Jeho zdravotní stav v té době už nebyl nejlepší, nemocná však začínala být také Evropa, neboť se v ní pomalu rodily diktátorské režimy, které ji brzy měly uvrhnout do další dlouhé a ničivé války. Masarykovo čtvrté zvolení do prezidentské funkce můžeme tedy v tomto kontextu označit za svátek demokracie.
Na konci následujícího roku však byl Masarykův zdravotní stav natolik vážný, že už nemohl v prezidentské funkci pokračovat, a tak 14. prosince 1935 abdikoval a uchýlil se do zámku v Lánech. Novým prezidentem se stal Edvard Beneš, s nímž Masaryk již dávno počítal jako se svým nástupcem. Na veřejnosti se pak naposledy objevil 4. července 1937 u příležitosti dvacátého výročí bitvy u Zborova. Krátce nato, dne 14. září 1937, Tomáš Gariggue Masaryk zemřel.
Tomáš Gariggue Masaryk se bude jistě i nadále těšit velké pozornosti historiků, filosofů, pedagogů a dalších odborníků. Odkaz, který nám tu po sobě zanechal, je stále živý, Masarykovy myšlenky o demokracii či morálce nikdy nezestárnou. Ať už byl Masaryk politikem, pedagogem nebo vědcem, vždy oddaně sloužil své zemi. Dokázal si jít za svými sny a nebál se překážek, které při tom musel zdolávat. Jeho odvaha a vytrvalost zůstanou navždy pro některé z nás bohatým zdrojem inspirace!
Milan Mundier
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
