Čtete osmé pokračování seriálu o mém životním ternu oženit se s Filipínkou a o mnohých okolnostech, které z toho vyplynuly. Všímám si také života v zemi své asijské přízně a vše porovnávám s neblahými poměry v Česku. První díl si lze přečíst zde, druhý díl lze najít zde, třetí pokračování je k dohledání zde, čtvrtý díl rozkliknete tady, pátý díl je zde, šestý zde a konečně sedmý zde.

Díky Plzákovi jsem chodil s třemi dívkami najednou

Dnes bych se rád věnoval tiché vzpomínce na slavného psychiatra a zakladatele matrimoniologie, tedy nauky o vztazích mezi muži a ženami. MUDr. Miroslav Plzák, CSc. (25. 8. 1925 – 13. 9. 2010). by letos oslavil 95. výročí narození a bude mít i 10. výročí úmrtí. On jediný dokázal naplnit velkou posluchárnu mé rodné fakulty k prasknutí, kdy lidé stáli na schodech i v předsálí, protože se dovnitř už nevešli. Učil několik generací mužů, jak vycházet se ženami a naopak. Vztahy mezi muži a ženami jsou důležité a závisí na nich přežití živočišného druhu Homo sapiens. Dovolím si ocitovat několik myšlenek z článků k oslavě jeho 80. narozenin před patnácti lety: „Celý svůj život lékař a psychiatr Miroslav Plzák bojuje se sentimentálně romantickým pojetím manželské lásky. ´Manželská láska jsou tři velká ´S´: když se mi stýská po manželce, když mám soucit s její bolestí, když mám starost, aby se jí něco nestalo,´ řekl v rozhovoru. Na tom se ale podle něj musí pracovat. ´Já jsem bojovník za to, aby manželství byla práce a dřina,´ dodal.“ „Plzák manželským párům radí již čtyřicet let. ´Za tu dobu se nezměnilo nic, ten zhoubný vliv, že manželství se považuje za produkt lásky a láska jedině rozhoduje, stále trvá,´ shrnul svou zkušenost.“ Tak, a teď vše porovnejte s tím, co říkám já a co mé feministické oponentky. Plzákovu slavnou knihu „Klíč k určování partnera“ jsem tu již citoval, ale napsal toho mnohem více. Sám sebe považuji za živoucí důkaz toho, že měl Miroslav Plzák pravdu. Býval jsem plachý a nesmělý chlapec. Pak jsem začal studovat jeho knihy a chodil jsem na jeho přednášky. Dostal jsem se do takové formy, že jsem dokázal chodit se třemi dívkami současně. Postupně jsem ale zjistil, že i jedna žena je někdy více než dost a skončil jsem v klasickém modelu rodiny, tj. jeden muž, jedna žena a více dětí. Feministky a moje první tchyně Plzáka nesnášely, protože jeho nauka likvidovala jejich oblíbenou manipulaci s muži, citové vydírání, snahy muže ovládnout, řeči o jakési nadpřirozené sentimentální romantické lásce. Dávala mužům rovnoprávnost ve vztazích. Dnes to zní úplně revolučně, že? Copak by asi řekl vztahům s Asiatkami a reakcím na můj článek?

Jsou ovládáni ženami a nemají hrdost a čest

Zničující vliv militantního feminismu je dobře vidět ve vývoji filmů. Za vrchol tvorby filmů považuji 60. a 70. léta 20. století. Od té doby nikdo nic lepšího nenatočil, snad na pár výjimek, a je jedno, zda to bylo černobílé či barevné. Ve filmech byly silné příběhy. Muži v nich někam putovali, snažili se dosáhnout nějakého cíle či bojovali za svoji pravdu. Někdy uspěli, někdy ne. Někdy vše přežili, jindy ne. Nicméně vždy měli svoji hrdost a čest a my jsme se mohli s nimi ztotožnit, ať už stáli na jakékoliv straně zákona. Byli silnými osobnostmi. V některých filmech ani nebyly ženy a nechyběly tam, což se v životě také stává. Takové filmy nás posilovaly. Vedle toho existovala „červená knihovna“, romantické filmy pro ženy. Podívejte se na tu hrůzu nyní. Filmem se plouží jakési karikatury mužů, o nichž nevíme, odkud kam jdou, jaký mají cíl či jaká je jejich pravda. Nevíme, jaká jsou jejich hobby, co rádi jí, která auta a ženy se jim líbí a jiné zásadní vlastnosti. Chovají se divně, ustrašeně a stále se ženám omlouvají, ač není vůbec za co. Co je nejhorší, jsou ovládáni a řízeni ženami a nemají žádnou hrdost a čest, což je pro chlapa úplně ta největší katastrofa. Žádná silná osobnost, jen slabé figury. Po chvíli se ukáže, že nejde o nic jiného, než o hledání ženicha. Pokud se film jmenuje po nějaké významné události, stejně se ukáže, že jde o hledání ženicha na pozadí té významné události. Pokud se ve filmu ukáže normální chlap, tak jen jako komická figura. Když se mě moje malá dcera zeptá, kdo je kladný hrdina, tak jí musím složitě vysvětlovat, že žádný kladný hrdina není. Ztotožnit se není s kým. Slabí muži nedokážou ochránit své ženy a děti, své rodiny, svůj stát a tím pádem jsou všichni odsouzeni k zániku, přesně podle Darwinových zákonů. Nepřítel se najde, zdrojů je vždy nedostatek. Přírodní zákony nelze „okecat“.