Mezi námi bílými existují seznamy mnoha článků a knih, jež bychom si o rasismu měli přečíst. Kromě nich existují i dokumenty, které je třeba sledovat, jsou tu aktuální televizní rozhovory, výsady a pravidla, které je třeba prozkoumat, to vše proto, abychom si vybudovali jakousi intuici, jaká bude situace v naší branži v budoucnu.

Jste odhodláni tuto práci vykonat a také dát všem okolo vědět, že přesně takovou práci děláte. Je to kus práce, která je nezbytná, abychom se v naší branži mohli stát lepšími spojenci černých v boji za rasovou spravedlnost.

Mezi bílými lidmi se v každém okamžiku odehrává spousta rozhořčených rozhovorů o tom, co napsat na účty sociálních sítí, na znamení našeho protestu, právě v tomto čase, kdy jste třeba něco řekli svému černému příteli a to „něco“ změnilo atmosféru a energii v celé místnosti. V takových krůčcích se počítá pokrok...

Je tu šílená (zuřivá, krutá, - frantic) rasa, kterou je třeba chytit a napravit její instinkty, ano? Chci říct, podívejte se na chvilku do historie. Přísahám, že pokud to neudělám, dám svému manažerovi výpověď.

Když se však na chvilku odmlčím, mám pocit, že je to jen moje „ego“, které se chytilo samo do sebe. Chytila jsem se, když jsem chtěla být „jednou z těch dobrých“ (mezi bělochy), a nyní se musím sama sobě smát. Kdo mě bude věnovat pozornost na mém účtu? Je tam někdo, kdo rozdává body? Černí lidé jsou zabíjeni za denního světla policií, těmi skutečnými reprezentanty státu, a já se starám, jak bude vypadat můj příspěvek na Instagramu?