V samizdatu to tak bylo. Ale ne vždy. Když jsem v osmdesátých letech do Lidových novin poslal článek kritizující revue Střední Evropa, byl briskně zamítnut proto, že se kritika do vlastních řad nepřipouštěla. Vystřízlivěl jsem po revoluci. Do Přítomnosti jsem zaslal článek „Souvislosti 4., 5. a 6.. července.“ Z redakce se ozval Jan Sokol a řekl mi, že text neprojde, budu-li uvádět, že Jan Hus byl univerzitním rektorem. To mne šokovalo. Začalo mi docházet, že Sokolova cenzura byla jen miniukázkou typické vlastnosti intelektuálů. Nazývám ji komunismus naruby podle Marcuseho pojmu agresivní vázanosti. Kdo je jen odpůrce nepřítele, dělá totéž co on, jen obráceně. Intelektuální prostředí tím žije. At´ je to novohenleinovství, husitobijství, odmítání hlavního demokratického proudu národního obrození, prohabsburská a pangermánská nenávist k Masarykově Československu, nebo vzývání Evropské unie jako kdysi Sovětského svazu. Intelektuálský sklon nahrazovat myšlení frázemi, poručníkováním a ignorováním reality mají v krvi i papaláši EU.