Není třeba podotýkat, že tímto si Gove vysloužil v Británii od oponentů výsměch a umíme si představit, jaké argumenty k tomu zazněly. Prohlášení se však potázalo s ještě horší odezvou u samotných balkánských států usilující o vstup do EU. V britském deníku The Times reagoval albánský premiér Edi Rama. Podivuje se a prosí Británii, aby neodcházela z EU. „Vůbec nechápu, že může být v britském zájmu hledat nějaký model s Albánií… a nejsme sami, kdo chce zachovat současný status quo. Většina zemí na okrajích Evropy chce dovnitř, protože zná, jaké výhody z toho mají země uvnitř EU.“ Dále premiér Rama poděkoval Michaelovi Govemu za reklamu Albánie před blížící se turistickou sezónou a dodal: „Přestože jsem hrdý na Albánii a na Balkán, nemyslím si, že bychom dokázali konkurovat EU.“

Nahnuté století

Touhu po sjednocení vyjádřil s odkazem na rakousko-uherské mocnářství jednou filosof Václav Bělohradský: „Říše je vždy výrazem univerzální ideje, která by v principu měla sjednotit všechno lidstvo: v základu říše je tato aspirace na univerzální jednotu lidstva.“( Přirozený svět jako politický problém, Československý spisovatel, Praha 1991).

Ohrožení exitem bylo u nás již jednou prožito a popisuje jej rakouský spisovatel Joseph Roth ve svém románu Pochod Radeckého ( Radetzkymarsch – vydání 1932 ), kdy v červnu roku 1914 do odlehlé vojenské posádky na hranicích Rakouska – Uherska na jihu Evropy dorazí posel se zprávou o smrti následníka trůnu. Ve chvíli nedůvěry a úzkosti, jeden z důstojníků začne mluvit maďarsky ke svým krajanům. Pochopitelně nerozumí mu ani slovo…další důstojník Slovinec řekne, že jim to přečte ve společné řeči – v němčině a prohlásí: „Shodneme se my krajané, že ten parchant je pryč!“ Zajímavé na tomto je, že toto otiskl americký deník New York Times, aby popsal rozpaky nás na Východě z Brexitu. K úryvku na vysvětlenou je uvedeno: „Rothova scéna naznačuje, že konec impéria, který byl důsledkem desetiletého politického úpadku, je také paralyzujícím okamžikem a nejistotou v důsledku rušivých událostí. Do té chvíle nepředstavitelný rozpad se najednou zdál nevyhnutelným.“

Ještě lepší pro porovnání tehdejšího strachu a dnešního ve Východní a jižní Evropa z Brexitu, který se dějinně opakuje, poslouží úryvek z novin po smrti Františka Ferdinanda v roce 1914. Tehdy rovněž panoval určitý strach z rozpadu Rakouska-Uherska  - viz Hlasy z Pobečví, 9. 5. 1914 (č. 21): „Co se stane, až se ty oči zavřou? Němci už dávno usilují o přivtělení německé části Čech, Moravy a Slezska. Maďaři se chtějí odtrhnout. Poláci touží po obnovení království. Rumuni chtějí k Rumunsku, Rusíni k Rusku, jižní země prý chtějí Srbové, Italové v Tyrolsku šilhají po Itálii. Jenom my Češi, Slováci a Slovinci nehorujeme pro připojení k nějaké cizí říši. Už v roce 1848 jsme byli pro zachování Rakouska. Ale spravedlivého ke všem národům.“