Mirko Raduševič: Česká média - jakou mají důvěru? | ParlamentniListy.cz

Takto uvádí svůj mediální výzkum Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), instituce Sociologického ústavu Akademie věd ČR, která se důvěrou ve sdělovací prostředky zabývá od února 1995. Jestliže v předchozích analýzách důvěryhodnosti médií pro USA a Rusko jsme používali data z průzkumů amerického Gallupova institutu a ruského VCION, tak pro česká média je na této úrovni výzkum CVVM. Speciální průzkum pak provádí Fakulta sociálních studií MU v Brně pod vedením Jaromíra Volka (jejich některé výstupy prezentujeme aspoň obrázkově, neboť nebyli ochotni do skončení výzkumu data poskytnout). Jsou zde i další instituce, které provádějí dílčí mediální průzkumy, ale spíše se zaměřením na sledovanost médií. Velmi důležité pro sociologický průzkum je velikost a reprezentativnost použitého vzorku populace. Svoji závažnost rovněž hrají takzvané longitudinální – dlouhodobé průzkumy, což vše lze předpokládat především u CVVM.

Ke svým dřívějším výzkumům médií CVVM ve svých zprávách píše: Ve vývoji důvěry ve sdělovací prostředky byly zaznamenány dva zásadní výkyvy. Z počáteční vysoké hodnoty 72 % důvěřujících v únoru 1995 došlo do února 1996 k sestupu na 63 %. V dalším období se důvěra ve sdělovací prostředky udržovala s menšími odchylkami kolem hranice 66 %. Ke druhému významnému poklesu došlo během krátkého období říjen 2001 – únor 2002, důvěra tehdy spadla opět z vysoké hodnoty 71 % o čtrnáct procentních bodů na „historické“ minimum 56 % důvěřujících. K první ztrátě nemá CVVM vysvětlení. Zato druhý pokles vysvětluje událostmi kolem arbitráže TV Nova, respektive CME a naším státem.

Z té doby roku 2003 je důležité ještě zjištění z průzkumu CVVM konstatující: „Podle třetiny respondentů poskytuje pravdivé a úplné informace zpravodajství ČT1. Necelá čtvrtina dotázaných takto zhodnotila také informace nabízené deníkem MF DNES, stanicí Radiožurnál a programem ČT2. Za nepravdivé považuje nejvíce respondentů informace, které se objevují v deníku Blesk (28 %) a ve zpravodajství TV Nova (12 %).“

Než se přeneseme do dnešní doby, citujme opět CVVM ze začátku nového tisíciletí, konkrétně roku 2006, kdy se CVVM zaměřilo na televizní stanice, neboť považovalo v té době televizi za médium s největším dosahem. Zpráva k tomu uvádí: „Nejlépe z výzkumu vyšla Česká televize, resp. její hlavní zpravodajská relace vysílaná na prvním programu – „Události“. Čtyři pětiny oslovených se domnívají, že informace předkládané v tomto pořadu jsou pravdivé (z toho 41 % uvedlo “pravdivé a úplné“ a 41 % “pravdivé, ale neúplné”). Desetina oslovených pak zastává názor, že informace v “Televizních novinách” jsou nepravdivé, shodně 10 % je nesleduje.“

CVVM, významná státní instituce požívající určité renomé, se dále médii zabývala již jen ve výzkumu důvěry občanů ve vybrané instituce veřejného života, což je do jisté míry škoda, neboť tím byla narušena možnost časového srovnávání výsledků stejného typu průzkumu. Určitou výhodou ale je, že lze důvěru v média srovnat s jinými institucemi. Tak můžeme vidět podle dat, že v roce 2010 podíl důvěřujících i nedůvěřujících je u médií přibližně stejný jako k soudům a k bankám (česká veřejnost ve vztahu k soudům 48 : 47, k tisku 48 : 49 a k bankám 47 : 46).

Rovněž v dalším roce 2011 se média drží v popředí a v čele tabulky. (Jak plyne z údajů v tabulce, více či méně výrazně převažující důvěře se z nabízených možností těší rozhlas (67 % důvěřujících : 29 % nedůvěřujících), televize (58 % : 40 %), internet (53 % : 32 %) a armáda (53 % : 35 %). V případě policie a tisku pak podíl důvěřujících nad nedůvěřujícími převažuje jen mírně (shodně v poměru 51 % : 47 %).

V roce 2012 stále ještě převažuje podíl důvěřujících, ale již ne tak jednoznačný můžeme sledovat v případě televize (52 % : 45 %), soudů (49 %: 46 %) a neziskových organizací (50 % : 31 %). Statisticky vyrovnané podíly důvěřujících a nedůvěřujících můžeme pozorovat v případě odborů (41 % : 43 %). V případě tisku pak podíl nedůvěřujících nad důvěřujícími převažuje jen mírně, a to v poměru 45 % ku 52 %.

I přes poměrně malý rozsah zkoumaných institucí nebo agregovaných do institucionálních funkcí, lze vysledovat v roce 2013 pokles důvěry v média. Vždy vévodila armáda a za ní rozhlas. Nyní se před rozhlas dostává policie. Náhle klesá i důvěra v televizi a dá se mluvit o historickém poklesu tisku. Tak zpráva konstatuje. „Důvěra občanů ČR k rádiím, televizi i tisku od roku 2011 vytrvale klesá a v případě všech tří dosahuje v aktuálním výzkumu dosud nejnižší úrovně.“

V roce 2014 se růst nedůvěry k médiím zastavil, a došlo dokonce k určitému nárůstu. „Jak ukazují výsledky, v případě médií byl v posledních letech zaznamenáván poměrně výrazný postupný pokles důvěry, který se ale v letošním roce zastavil a naopak důvěra k médiím zaznamenala určitý vzestup. Oproti poslednímu šetření vzrostl podíl důvěřujících televizi (o 5 procentních bodů) a rádiu (o 4 procentní body, od září 2013 jde o zvýšení o 6 procentních bodů), v případě tisku lze vidět významný vzestup důvěry oproti loňskému září (o 7 procentních bodů). Přesto se důvěra ke všem typům médií pohybuje poměrně hluboko pod svými maximy zaznamenanými v minulém desetiletí.

Dostáváme se k nedávné minulosti - 2015, kterou máme více zažitou v paměti, a tím mnozí při pohledu na data budou mít i své vysvětlení. Zpráva CVVM konstatuje pro média, že rádia se zlepšila (důvěra nad nedůvěrou ještě hodně převážila u hodnocení rádií: 54 % důvěřujících: 39 % nedůvěřujících). Ale ostatní média jsou – byla na tom bledě – převážila nedůvěra: v případě televize (46 % důvěřujících: 52 % nedůvěřujících) a tisku (44 % důvěřujících : 53 % nedůvěřujících).

Podívejme se na užší tabulku, tvořící nejméně důvěryhodné instituce, kde je převis nedůvěry nad důvěrou:

Odbory - 1 průměrná hodnota : 2,6
Televize - 6 2, průměrná hodnota: 2,6
Tisk - 9 průměrná hodnota: 2,7
Nez. org. - 9 průměrná hodnota: 2,7
Církve - 41 průměrná hodnota: 3,1

Explikace stavu českých médií

Zatímco u jiných institucí výzkumníci sociologického ústavu pracoviště CVVM nacházejí k jiným institucím, než jsou média, určité relevantní informace, tak média se tváří jako celek (což dokazuje i faktorová analýza, kdy média se od ostatních institucí vydělují ), ať z pohledu faktorové analýzy nebo sociodemografických charakteristik. Jsou zde jen určité výjimky většinou týkající se internetu – například nižší faktorová zátěž (je přijímán jinak než ostatní média) a má pochopitelně jiné sociodemografické charakteristiky (například velký rozdíl v důvěře podle věku – mladí daleko více internetu věří). Znamená to, že se v důvěře v média nedozvídáme o rozdílech mezi věkovými nebo vzdělanostními skupinami, nemluvě o politické (levicovost, pravicovost) orientaci. CVVM tím konstatuje, že rozdíly v tomto směru jsou statisticky nevýznamné a znamená to, že celá zkoumaná reprezentativní skupina zastává k médiím víceméně stejný názor. Stanovisko jako například z dubna 2015, že „podle stranických preferencí lze říci, že internetu důvěřují častěji lidé klonící se k hnutí ANO, televizi voliči ČSSD“ se vyskytuje ve výzkumných zprávách CVVM velice zřídka a nelze je považovat z dlouhodobého hlediska za validní.

Zatím byl citován pohled vyplývající ze statistické analýzy. Na podkladě těchto primárních dat lze vytvářet určité závěry, které také CVVM činí.

Jestliže se zabýváme důvěrou v média, budeme sami důvěryhodní explikací dat? Sem patří například vysvětlení konfliktu CME versus Česká republika, kdy CVVM to vysvětluje jako vliv na pokles důvěry v média v roce 2002.

Jsou zde mediální analytici a speciální pracoviště, která se snaží problému přijít na kloub. Problém nedůvěry médií pochopitelně musí zajímat média samotná, a tak se stalo, že Česká televize o tomto několikrát diskutovala se sociologem médií Jaromírem Volkem. Ten situaci vysvětluje na podkladě průzkumu, který provádí Masarykova univerzita v Brně a tvrdí následovné o poklesu kredibility médií: „Spojuji ho s tím, že kopíruje stále skeptičtější vztah majoritní populace k liberální demokracii tak, jak se tady vytvořila po listopadu 1989. Výzkumy nám ukazují, že populace vnímá novináře jako součást establishmentu, jinými slovy ztotožňuje novináře s politikou, s byznysem – jako by to byli ti, co mají moc, jakkoli je to nespravedlivé.“ Tvrdí, že novináři často vysvětlovali po listopadu problémy za politiky, a proto nyní nerealizovaná očekávání populace a dobíhající dopady ekonomické krize byly ztotožněny s médii. Sociolog médií z toho tvoří závěr, že média jsou nositeli špatných zpráv a přestože nejsou příčinou těchto zpráv, nesou negativní důsledky této zprávy. „Novináři fungují jako hromosvod. Novinář je mediátor mezi velkou politikou a běžným občanem,“ řekl pro ČT Jaromír Volek.

Média a jejich obraz - propady důvěry

První propad Výzkumy CVVM i brněnské fakulty sociálních studií prezentují média ve svých výzkumech jako celek a jako určité skupiny – rozhlas, televize a tisk. Neznáme však otázky kladené tazateli. Populace ví a zná, že mezi médii jsou rozdíly. Když došlo ve výzkumu k označení propadu důvěry 2001 – únor 2002, bylo by zajímavé rozebírat zde vliv krize ČT na přelomu let 2000 a 2001.

I když dojde ke krátkodobému velkému nárůstu důvěry v média na 71 procent v říjnu 2001, což je po roce 1995 (72 % - důvěry), spadne důvěra hned v příštím roce o čtrnáct procent na hranici 66 procent. Z toho propadu se televize a tisk dostávají jen v roce 2005, jinak lze mluvit jen o poklesu s výjimkou rádií, ale i ta zaznamenávají poslední dobou pokles. Připomeňme si ještě, co se dělo v těchto letech. Transparency International Czech republik zaznamenává zvyšující se míru korupce, která dosahuje historické úrovně (ke zlepšení dochází až v letech 2003 a 2004). Je to doba uzavření dohody mezi ODS a ČSSD (opoziční smlouva), se kterou dle průzkumů většina občanů nesouhlasila (zhruba 70 % je nespokojeno s politickou situací ) a jakou kdo měl mít v té době důvěru? Aféra Olovo s Petrou Buzkovou nebo kauza Český dům – Srba. Teprve v roce 2001 byl novelizován trestní řád ČR předpokládající účinnější odhalování a trestání korupce. K té době výzkum CVVM z února 2002 ve zprávě konstatuje: „V posledních třech letech názory na chování stran jen mírně kolísají – nespokojenost se pohybuje mezi 64 až 70 %, spokojeno bývá kolem čtvrtiny dotázaných.“

Druhý propad Týká se přelomu let 2010 a 2011. Dochází opět k vysoké nedůvěře společnosti s naší vnitropolitickou situací, což se projevilo volbami v roce 2010. Česká veřejnost byla znechucená politickými stranami, které již nereprezentovaly zájmy většinové společnosti a spíše se přimkly ke sféře velkého byznysu a zavedly systém, kdy se nechaly tímto byznysem ochočit a ony samotné na něm participovaly prostřednictvím různých správních rad. Proto tehdy lidé dávali hlasy nové straně TOP 09 nebo Věcem veřejným, které navíc prezentuje výrazná postava české žurnalistiky Radka Johna. (Nezanedbatelní zde nebyli ani Zemanovci.)

Třetí propad V roce 2013 dochází k předčasným volbám. Již v předchozím období dochází k dohodám mezi velkými stranami a česká společnost opět vyjadřuje svoji nespokojenost, tentokrát volbou ANO (výsledky: ČSSD 20,45 %, ANO 18,65 %, KSČM 14,91 %, TOP 09 získala 11,99 %, ODS 7,72 % a Úsvit 6,88 % ) . Od roku 2011 vzniká místo pravo-levé polarizace rozmíška velké versus malé strany. Politolog Tomáš Lebeda tehdy situaci označil jako „největší revoluci v jedněch jediných volbách“ a spolu s ním takto volby hodnotili další politologové.

Tabulka vývoje (ne)spokojenosti občanů s politickou situací

Závěr Jak je možná tato shoda propadu důvěryhodnosti médií a shody s krizí společnosti vyjádřenou například volbami a úspěchem nových stran a hnutí? Jak toto média vnímají, jak prezentují nespokojenost většinové společnosti? Jak média reprodukují názor společnosti na velké a malé strany? Dokážou média prezentovat názory většiny občanů?

Příliš mnoho otázek, na které budou muset sama média hledat odpověď, chtějí-li získat zpět důvěru, a tím i pozici autority ve veřejném životě, kterou ještě v roce 1995 média měla. Rozhodně to není způsobeno pouze tím, že média jsou v krizových obdobích nositeli špatných zpráv. Jenom dodejme, že nespokojenost s politickou situací od voleb 2010 klesá a nespokojenost začala narůstat – viz výzkum CVVM. Pochopitelně to stejné platí o médiích. Je to jejich obraz.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami