O čem se bavili, pak opakovali pro média. Nebylo to pochopitelně o počasí, ale o historické Maastrichské smlouvě, jak přesvědčit dvanáctku Evropského společenství k radikální změně směrem k Evropské unii.

„Evropské společenství je nejlepší šance, kterou máme, abychom uchránili naše občany před válkou," řekl prezident Mitterand. Na což německý kancléř přitakal: „Ano, Maastrichtská smlouva je smluvní základ, který umožní vybudovat solidní evropskou střechu.“

Tehdy v roce 1992 se na evropském pozadí míhaly blikající obrazy dělostřelecké palby v Sarajevu a role, kterou by měla převzít Evropská komise k zastavení masakru v bývalé Jugoslávii se již tehdy musela jevit jako směšná a beznadějná. Přesto Helmut Kohl po procházce na pláži hřímal do médií: „Když vidíme obrazy teroru v Jugoslávii, musíme pochopit, že jediná naše možná budoucnost je sjednocená Evropa.“

Tehdejší předseda francouzské socialistické strany Laurent Fabius se nezdržel prorockého výkřiku: „Když vyhrajeme,“ myslel zastánce Maastrichtu, „Evropa vyhraje, když prohrajeme – je to prohra Evropy.“ Již tehdy se oponenti nejvíce děsili vzniku Evropské komise a její činnosti.

Tento delší úvod slouží nejen k popisu tehdy se tvořící nové koncepce EU a tandemu Francie-Německo, ale zejména poukazuje na vůdčí roli, kterou se Německu zachtělo opět v Evropě hrát. Začátek role začal před dvaceti pěti lety ve Slovinsku.