Není to teď v módě se bavit o Dubčekovi, ale osmašedesátníci si nechtějí připustit, že to s ním podělali všichni. Pravicoví političtí analfabeti vyřvávali do světa o vystoupení z Varšavské smlouvy, z RVHP, káleli na SSSR všechnu špínu (m.j. však často pravdivou), ale nedomýšleli, jak se musí zachovat stalinista Brežněv, aby neztratil i doma svou tvář. Nikdo je neokřikl, že to celé kazí. Celému procesu chyběla taktika a strategie a to měli na starost lidé kolem Dubčeka a samozřejmě nejvíc on sám. Dle chování a vyjadřování lze soudit, že to byl hodný člověk (a dle lidí, kteří jej znali, to bude pravda), ale to je na tehdy 1. občana, který má v rukou budoucnost státu, málo.

Hrdinou se nestal tím, že byl zvolen jako kompromis při hašteření mezi dvěma křídly ÚV KSČ; Moskva jeho zvolení požehnala i pro jeho dřívější studia u nich. Stát se hrdinou mohl spolu s ostatními, kdyby v Moskvě nepodepsal. Avšak vlastní chyby od ledna 1968 jej u moskevského stolu dohnaly a oni je nedovedl překročit. A hrdinou nebyl ani po návratu, kdy se stavěl do pozice, že něco spolu s ostatními zachránil. Už věděl, co přijde. Proto má Zeman při hodnocení jeho chování 100% pravdu.