Nacistický pohlavár Oberscharführer Heinrich Harrer napsal líbivou lež o Tibetu „Sedm let v Tibetu“ a všichni, včetně filmařů mu to sežrali.

Už jsem před rokem o tom psal, ale opakování matka moudrosti. Ozbrojené povstání v Tibetu v r. 1959, které nemělo reálnou možnost uspět, vyvolaly ozbrojené oddíly sloužící představeným klášterů; ne však k jeho obraně, ale jako drábové na těch dolních 80% Tibeťanů. Zatáhli do nesmyslné voj. operace i ty dole a proto tolik mrtvých a proto tolik zničených klášterů, jako ohnisek povstání. Ničení prázdných historických staveb je nutno rozhodně odsoudit; ty nebojovaly, ale uhozená „kulturní revoluce“ v Číně udělala své.         

Problémem je, že právě tu známou vlajku měli povstalci jako bojovou zástavu. Rovněž také exilová vláda v Indii se k tomuto symbolu hlásí. Slyšel někdo kdy mluvit Dalajlámu o samostatnosti Tibetu? Zato jeho snaha o zachování kulturních a duchovních hodnot je všeobecně známa a měla by mít celosvětovou podporu. Ale o tom je potřeba jednat s Čínou; řvaní na náměstích a mávání vzbouřeneckou vlajkou však strany k jednacímu stolu nepřivedou. Rovněž hanebný krok býv. ministra kultury Hermana (přijetí Dalajlámy na vládní půdě), který šel proti zahraniční politice státu, byl jako rozlití močůvky po kulatém stolu, u kterého by se mělo vyjednávat.