Mluvil jsem s řadou Ukrajinců, tedy ne s těmi novými, a většina připustila (někteří zjevně dost neradi) různorodost zaměření politických směrů – od nacistů kolem pohrobků Bandery (většinou sděleno formou, že Bandera byl oběť) až po lidi ruské národnosti a ty kolem nich. Neutrální střed (většina) si přál větší krok směrem k Evropě, ale při bezproblémové spolupráci s Ruskem. Málokdo měl nějaké relevantní informace o pozdějším osmiletém působení ozbrojených sil na Donbasu. Tím jednotícím prvkem skoro u všech byla kritika jazykového zákona. I ti, kteří souhlasili s konečnou variantou jednoho úředního jazyka, byli většinově pro postupné zavedení, rozložené v delším čase.

Objevují se různé názory, jak tento nesmyslně krvavý konflikt skončí; tedy hlavně co potom, až přestanou mluvit zbraně. Bez ohledu na jakoukoli rétoriku bude snaha o obnovu zničeného. Ovšem nad tím, co zazní u prvních kulatých stolů, visí velký otazník. Určitě hlavním určujícím prvkem bude stav na linii střetu při zmlknutí koktavého železa. Kdo bude iniciovat jednání a kdo bude přizván (zda vůbec), se nedá ani odhadovat.