Lubomír Kopeček ve své zajímavé, právě vydané knize „Miloš Zeman - Příběh talentovaného pragmatika“ v úvodu napsal:

V lednu 1992 zazněla v československém parlamentu následující slova: „Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou, dalo by se říci populistickou iluzí, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, opraví občané.“ …

Ve svém plamenném odmítání lidového hlasování se opřel o citaci psychiatra Cyrila Höschla: Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý je debilní, dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt…Těmto lidem – je to tedy polovina národa – uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“ …

K řečnickému pultu poslanecké sněmovny přistupuje český prezident. Ve svém projevu sugestivně oponuje odpůrcům referenda s poukazem na to, že „všichni jsme neobyčejní“. Rozhodně odmítá argumenty, že občané nejsou schopni rozhodovat v referendu o důležitých záležitostech, a odsuzuje obavy, že nám hrozí „vláda lůzy“. Podle něj nikdo takovými slovy „nemá právo urážet svůj vlastní národ.“ …

Tato velmi protichůdná vyjádření se srovnatelně naléhavou přesvědčivostí pronášela stejná osoba: Miloš Zeman. Co se v onom dlouhém mezidobí odehrálo, že tento člověk tak zásadně změnil své názory?