Vůbec nepřeji Babišovi to povolební vyjednávání s malými stranami (zažil jsem nějaká na vlastní kůži). Bez ohledu na volební výsledky se začnou chovat způsobem „já strana, ty strana“ a u vědomí skvělé vyděračské pozice si začnou klást nehorázné požadavky.
Z tohoto hlediska se mi jeví povolební návštěva Jana Švejnara u Babiše v Průhonicích logická. Karta Babiš by při dlouhém a obtížném sestavování vlády mohla vypadnout ze hry a být nahrazena zdánlivě nekonfliktním a obecně přijatelnějším Švejnarem. Tedy pojistka.
Jenže: jeho otec Zdeněk, komunista a nomenklaturní kádr spolupracoval již od r. 1961 s StB. Poté byla spolupráce přerušena, ale v roce 1970 (!!!) jej ministerstvo zahraničí nominovalo na významný post v Mezinárodním ústavu práce v Ženevě. Tam za ním přijel osmnáctiletý Jan s ještě mladší sestrou a do republiky se již nevrátili. Tak tomu říkám dramatická emigrace! A člověka hned napadají „minaříkovské“ myšlenky…

***

Včera jsem na Radiožurnálu zaslechl kus rozhovoru Tomio Okamury s jednou redaktorkou. Nemíním hodnotit formální náležitosti rozhovoru, ani jeho obsah, na to byl můj poslech příliš krátký. Jedno však bylo zřejmé. Kdo tamním kamarádům nevoní, na toho mají léty osvědčenou taktiku: sesbírají kdejaké bulvární drby a neprověřené informace a ptají se na ně s tím, že mu dávají prostor vše vysvětlit, takže na věcné a pozitivní otázky není čas, a protože něco ulpí vždycky, jak říká klasik, posluchačův celkový dojem je ten, že host má spoustu másla na hlavě a jen se brání. Všimněte si té obvyklé sviňárny…