Ať tak, či tak, zajímá mne spíš jiný pohled. Obsedantní fixace na Rusko je něco, čeho se NATO nedokázalo zbavit, protože mu to bylo vloženo – přes veškeré ideologické nátěry boje proti komunismu– přímo při zakládání do kolébky. Očekával bych od amerických analytiků zahraniční politiky ale přece jenom trochu sofistikovanější pohled na svět. Ať už je Rusko nepřítel ( a tomu zjevně všechno nasvědčuje), nebo protivník (což mi připadá trochu umělé rozdělení), vynechává to další, ne právě nevýznamné hráče světové politiky a tendence.

Téměř se nepsalo o poslední návštěvě Putina v Číně, ze které přivezl mnoho významných dohod. A mimo pozornost mainstreamu zůstalo i jednání šanghajské organizace pro spolupráci, která začala připravovat vstup dvou velkých zemí – Indie a Pákistánu. I když profil této organizace není ještě úplně vyjasněný, přesto se v jejím rámci  koncentruje nebývalá politická, vojenská a ekonomická síla.  Rusko samo o sobě by pro NATO a Spojené státy americké bylo docela atraktivní nepřítel.