Sympozium v Jackson Hole stále představuje nejvýznamnější setkání akademického světa a centrálních bankéřů. Zatímco loňským tématem byl trh práce a ve většině vyspělých ekonomik nižší než očekávaný růst mezd, letos byla nepochybně v souvislosti s blížícím se návratem centrálních bank ke „standardnějším politikám“ tématem inflace a vztah jejího vývoje k měnové politice. Spíše však než o revoluční návrhy šlo o diskusi na témata, jejichž uchopení zlepšuje funkčnost dominantní doktríny měnové politiky – inflačního cílování, které převládá nejen v rozvinutých, ale stále více i rychle se rozvíjejících ekonomikách.(1) Pozornost se vedle toho samozřejmě přesouvala i k otázkám nedávného vývoje v Číně. Z tohoto hlediska bylo velmi šťastně zvoleno i vystoupení experta na čínskou ekonomiku D. Li během sobotního oběda.

V blogu shrnuji své pocity ze základních témat a článků a jejich relevanci pro praxi a přidávám několik poznámek na téma současné situace v Číně a jejího významu pro ostatní ekonomiky včetně naší. Musím ale předem varovat – jde mnohem spíše o text pro „fajnšmekry“ měnové politiky. Nicméně na závěr slibuji těm, kteří mezi ně nepatří, alespoň jedno literární doporučení poněkud související s citátem v záhlaví. Své postřehy zkusím rozdělit od těch obecnějších až k tématům, která se nás týkají více.

Z obecnějších témat určitě stojí za zmínku, že zatímco evropské ekonomiky a makroekonomové řeší spíše otázku neočekávaných propadů inflace, drtivá většina makroekonomického výzkumu, jež se stále zabývá především největší ekonomikou světa v USA, se spíše věnuje tomu, proč na počátku Velké recese nedošlo při prudkém propadu americké ekonomiky k deflaci.

Pokud se ale týká možného nahrazení inflačního cílování, nepřátele této doktríny spíše zklamu. Pouze dva příspěvky, text S. Gilchrista a společný text S. B. Aruoby a F. Schorfheida naznačily potřebnost podstatnější změny doktríny inflačního cílování, a to ještě v dosti specifických situacích. S. Gilchrist v něm naznačil, že v případě dramaticky velkých otřesů finančního systému může být vhodnější přejít spíše na cílování výstupu. Z praktického hlediska je však těžko představitelné, že by na počátku krize kdokoliv dokázal rozeznat, jak závažné dopady do finančního systému bude mít, a adekvátně změnit takřka z měsíce na měsíc rámec měnové politiky. Proto je cestou evidentně spíše podpora finančního systému a zvyšování jeho robustnosti.(2) V druhém příspěvku pak jeho autoři testovali možnost nahrazení 2% inflačního cíle 4% cílem, ale i jejich vlastní simulace naznačují, že ve Velké recesi by přínos vyššího inflačního cíle nebyl příliš vysoký.