Jan Seidl se narodil sice v Praze, ale nebyla to intimní zákoutí velkého města, která by mu učarovala. Musil ven – ven do lesů, vod a strání, jak tomu svou tvorbu připodobnil i vrstevník Josef Thomayer a jak později do slova i do písmene napsal Stanislav Kostka Neumann. Proto po pražských nižších gymnazijních studiích zamířil mladičký Jan do Bělé pod Bezdězem. Absolvoval zde školu lesnickou (1882).

Křest adjunkta si pak odbyl v Čechách, na křivoklátském panství knížete Fürstenberga, ale vypracoval se na lesního správce ve Waldheimu. Odtud – po čase - ho to táhlo do jihočeského Písku a on neměl sílu nepoddat se tomu. Totiž: neměl sílu neorganizovat a nepsat.

Na tomto místě jsme na rozpacích, zda informaci a posledních věcech Jana Seidla ponechat do posledního odstavce memoárového dobropisu. Neučiníme tak.

Totiž - Jan Seidl, teprve dvaapadesátiletý, dožil svůj život (+1916) ve velmi neutěšeném stavu v ústavu pro choromyslné. O duševní zdraví připravilo českého Turgeněva (Julius Grégr) především enormní pracovní nasazení, překotné až zánětlivé chtění dokázat to - - to nové, neokoukané, potřebné: najmě posunout do dvacátého století české lesnické a myslivecké písemnictví. A jak jinak, když ne po způsobu Františka Špatného (*1814) a Jana Teodoricha Doležala (*1847) přece novými periodiky specificky vytříbených obsahů? Takových ambiciózních nadšenců pro novou věc se našlo v Království Českém několik a každý z nich přinesl myšlence oběť. Jan Seidl tu největší: zdraví a život.