Mojmír Grygar: Cenzurovaný život Jana Husa

1. Nemyslím, že by odborníci, kteří se podíleli na přípravě televizního dokumentu o Janu Husovi (Posmrtný život Mistra Jana Husa, TV 2, 4. června), neznali průběh událostí, o nichž hovořili. Když však víme, že tito pánové již čtvrt století vykládají české dějiny tak, aby byly ve shodě s pojetím katolické církve, nositelky „víry pravé“, pak nás nepřekvapí, že taktně přeskočí klíčový předěl našich dějin, kdy český národ, až na malé procento katolíků, byl věren víře Jana Husa a jeho následovníků.

Právě míra násilí, kterou císařská vojska složená z kavalírů a žoldnéřů celé katolické Evropy musela vynaložit, aby potrestala české kacíře, svědčí o věrnosti Čechů Husovi a jeho učení. Mnoho desítek tisíc českých pánů, měšťanů, řemeslníků i „černého“ lidu stálo před podobnou volbou, jakou před dvěma sty lety Husovi a jeho stoupencům vnutil Kostnický koncil. Kdo bránil tomu, aby Historie o těžkých protivenstvích církve české Jana Ámose Komenského (1637), podrobně sepisující data o vyhánění, pronásledování, mučení a upalování českých kacířů, čekala na první vydaní v Čechách 250 let? A proč nebyla v posledních šedesáti třech letech vydána, zatímco se od roku 1870 do 1922 dočkala čtyř vydání? Důvody budou zřejmě podobné, které vedly komentátory pořadu o Husovi k tomu, že se touto epochou nezabývali a rovnou přešli k slavné éře exaltované barokní víry, kdy památku Husovu měl vytěsnit a nahradit kult Jana Nepomuckého. Po kolikáté již jsme od nich slyšeli, že baroko vtisklo českému národu jeho povahu a ráz – jen se podívejte na krásu barokních chrámů, paláců, klášterů, zámků, selských stavení, na tisíce soch světců a panovníků bohatě rozsetých po zemích českých i jinde, jen se vciťte do pokory a oddanosti prosté moravské ženy, která klečí na Karlově mostě u sochy umučeného Jana z Nepomuku, a srovnejte její vroucnost – jak radí Josef Pekař – s chladným sebevědomím rozumářského rebela! Komentátoři, všeznalí průvodci sličné naivní filmařce-poutnici a divákům obratně nasazují růžové brýle. Bylo to nutné, protože se rozhovořili oObnovenému zřízení zemském z roku 1627, o hanebném dokumentu, který ani nebyl vyhotoven v české řeči – proč také, když hlásal, jak podrobně popsal francouzský historik Erns Denis, konec samostatnosti české. Divák se ovšem dozvěděl, že české dějiny tu navázaly na slavnou éru Karla IV., kdy (o tom se zase pro změnu nikdo nezmínil) církvi patřila třetina bohatství zemí Koruny české.

2. Někdy se historik může octnout v těžké situaci – sleduje statečného, čestného muže, který nasazuje pro svou víru život, vciťuje se do jeho postavení; proti němu vystupují odpůrci nevzbuzující žádné sympatie, ale mezi nimi je vladař, který s nasazením všech svých diplomatických, vojenských, duševních i fyzických sil hájí nebezpečně otřesenou jednotu církve a říše. V jisté chvíli je historik tak vtažen do postavení a argumentů držitele moci a pořádku, že se octne ve slepé uličce: nedovede rozhodnout, na čí straně je dějinná pravda. V tomto nedobrém postavení se octl František Šmahel, vynikající znalec husitské doby. Přiznal, že to prožívá jako svého druhu profesionální prohru. Na druhé straně jiní historikové bez zjevného váhání líčí Zikmunda jako vladaře, který měl dobrou vůli Husa ochránit – vždyť mu vystavil mimořádně pečlivě formulovaný glejt –, ale potom ho komplikovaný průběh koncilu přinutil k tomu, že Husovi slíbenou ochranu, bohužel, zajistit nemohl. Stačí však nahlédnout do zprávy Petra z Mladoňovic o průběhu soudu, a pochyby o Zikmundově předpojatém nepřátelském stanovisku k Husovi neobstojí. Podle očitých svědků Zikmund na začátku jednání koncilu využil vhodné chvíle, kdy se domníval, že v soudní síni již není nikdo z českých přátel pražského mistra, a církevním soudcům dal jednoznačný pokyn: “A tedy, nebude-li chtíti ony bludy odvolati, odpřisáhnouti a proti nim vyjmenovati, tehdy nechť jest upálen, nebo s ním naložte podle svých práv... A vězte, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolati nebo že by zde odvolal, nevěřte mu, ani já bych mu nevěřil, protože, až by přišel do království a ke svým příznivcům, rozséval by ony bludy a ještě více jiných a stal by se poslední blud horším prvního.“ Je to jasný pokyn, aby Husa upálili v každém případě, i kdyby všechno odvolal – je kacíř, který má v Čechách, v Polsku i jinde stoupence, a je třeba, aby je „biskupové a preláti v oněch zemích trestali, aby se větve spolu s kořeny vytrhaly!“ (Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981,150-151.)

Zaznamenávat fakta není práce dějepiscova, nýbrž kronikářova. Ve chvíli, kdy historik vynáší hodnocení, musí zaujmout stanovisko, neexistuje žádná nadzemská, absolutní pravda. V Husově sporu stála proti sobě dvě vzájemně se vylučující postavení: Husovo a Zikmundovo, českých kritiků církve a jejich mocných odpůrců, kritiků církevních a mocenských neřádů a těch, kteří je navzdory všemu hájili. Přitom nerozhoduje, nakolik si církevní i světští účastnící sporu uvědomovali, že církev není v pořádku, a musí být reformována. Kdo volí stranu Husovu, stojí na straně dějin českých, kdo volí pozici Zikmundovu a soudců kostnických straní historii církve a Říše, jejíž titul tehdy zněl – Svatá říše římská národa německého. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry Husovo hnutí záměrně prosazovalo národní zájmy Čechů v království, můžeme odmítat přenášení moderního pojetí národa do středověku, můžeme zkoumat, do jaké míry dobové termíny gens, natio, communitas, lingua, sanguis, fides odpovídají dnešnímu významu slova národ, lid, jazyk, krev, víra, ale nepopřeme, že naprostá většina Němců v Čechách i za hranicemi země se postavila proti Husovi. Když se za husitských válek mluvilo o Žižkovi jako o „postrachu Němců“, když se na husitském obraze objevila korouhev s nápisem „Na Němce, na zrádce boží!“, není pro to – podle Josefa Pekaře – „jiné vysvětlení, než skutečnost , že Němci byli hlavními protivníky zákona božího“. ( J.Pekař, O smyslu českých dějin, 2013, 115) O tom, že husitství mělo zásadní vliv na konstituování českého národního uvědomění i na jeho další vývoj, nelze pochybovat. Někteří němečtí historikové mají za to, že husitské hnutí zabránilo germanizaci českého národa, který se dík své víře a neústupnosti vyhnul osudu polabských Slovanů. Malý národ projevil houževnaté úsilí udržet si svoji víru a Basilejský koncil jednadvacet let po Husově upálení uzavřel s husity ve věci víry kompromis. Bylo to poprvé, kdy se církev odhodlala k takovému kroku. Základ českého národního vědomí a sebevědomí byl dán husitstvím, nikoliv pobělohorským barokem.

Nelze si dnes nepoložit otázku, zda zásluha Zikmundova na reformě církve byly tak velká, že upálení Husa, pronásledování jeho stoupenců a vyhlášení dlouhodobých krvavých křižáckých válek bylo koneckonců menším zlem? O tom lze pochybovat. Stačí se seznámit s poměry církve v následujících staletích, stačí se začíst do početných dokumentů o porušování základních principů evangelia nejvyššími představiteli církve, abychom zjistili, že žádný koncil, Kostnický, Basilejský ani Tridentský, nezaručil nápravu církve, jak o ni usiloval Viklef, Hus, Luther, Kalvín a další. Jaké míry mocenského cynismu církev v budoucnosti dosáhla, svědčí působení papežů, nunciů, kardinálů, arcibiskupů, prelátů v době pobělohorské rekatolizace. Skutečnost byla o to horší, že osud českého národa byl v rukou církevní i světské šlechty cizího původu, která se dívala na Čechy, Moravany a Slezany jako na podezřelé, a to i tehdy, kdy se pod hrozbou nejtěžších trestů vzdali víry svých předků. V Arcidiecézním museu v Olomouci je vystavena monumentální mapa Moravy, kde jsou všechna místní jména k nerozeznání poněmčena a sály barokního paláce zdobí malby a sochy druhořadných rakouských malířů. Čím mohl pobělohorský vládce Moravy Franz Seraph von Dietrichstein, narozený v Madridu a neovládající český jazyk, přispět ke slávě české a moravské barokní kultury? Ve Vídni, ani v Římě se Čechům nikdy plně nedůvěřovalo. Proto také proces kánonizace Jana z Nepomuku, který se měl stát novodobým patronem napravených Čechů (nevadilo, že byl Němec) trvala víc než sto padesát let.

3. Karel Kosík v eseji o Janu Husovi (Inspirace – Pražské jaro 1968, Sumbalon 2014, 79-82) přisuzuje důrazu, který český teolog viděl v nedílném spojení rozumu a svědomí nejen významnou morální a poznávací hodnotu, ale spatřuje v něm přímo základ lidské bytosti. Tam, kde se rozum jako kalkul, jako zdůvodnění osobních výhod, dostává do sporu se svědomím, dochází k degradaci života; uspokojování osobních potřeb vede k přezírání obecných morálních principů a k podřizování rozumových schopností člověka zájmům materiálního života. Tento pragmatický princip v dnešní éře představuje učení chicagského ekonoma Gary Beckera; jeho neoliberální ideologie ovlivnila a ovlivňuje teoretiky a praktiky euroamerické ekonomie, politiky, etiky, vojenské doktríny. Podle této koncepce jednání normálního člověka je rozumné, když je zaměřeno na maximalizaci užitku. Sartre jako filosof existencialismu viděl ve volbě životních situací příležitost člověka rozhodnout se svobodně, nezávisle na vnějších okolnostech. Existencialista se tak měl projevit a utvrdit jako tvůrce svobody, zákonodárce pro sebe, a tím i pro druhé. Vyznavači a praktici neoliberalismu se naproti tomu sebeutvrzují a posilují cestou využívání (někdy i zneužívání) daných zákonů, pravidel, zvyků. Mírou svobody je pro ně míra úspěchu.

Když 7. června 1415 při druhém slyšení kostnického soudu Husovi kardinál florentský vyčetl, že nebere v úvahu vystoupení „dvaceti svědků, prelátů, doktorů a jiných velikých a znamenitých mužů“, kteří „uvádějí rozumové důvody svého vědění“, Hus odpověděl, že jeho svědky jsou Pán Bůh a vlastní svědomí – proto nemůže odvolat to, co mu neprávem přičítají. Na to kardinál cambraiský řekl: „My nemůžeme souditi podle tvého svědomí, nýbrž podle toho, co zde bylo proti tobě dokázáno a poznáno...“ Zde vystupuje rozum většiny proti osobnímu svědomí obžalovaného. Tvrzení, že Hus zemřel pro svobodu svědomí, vyvolala u některých historiků námitky. Josef Pekař upozornil, že středověk pojem svobody svědomí neznal, a proto bychom tím neměli Husa aktualizovat, poměřovat dnešní mírou. Naproti tomu Kosík ukazuje, že Husův důraz na jednotu rozumu a svědomí má nadčasový význam, že jeho osobní volba, jakkoli se udála v rámci daných okolností a historických mezí, proráží tyto okolnosti, poukazuje do budoucnosti, vyzývá k tomu, abychom znovu a znovu potvrzovali základ lidského určení člověka. Umlčování svědomí a degradace rozumu ve jménu vypočítavosti, ve jménu nejsnazší cesty k osobnímu prospěchu, je patrné zvlášť v dnešní době; podle fyziologa Františka Koukolíka je absence svědomí jedním z důležitých příznaku deprivace.

Pekařův názor, že Hus nápravu církve chápe jako návrat k jejím prvotním principům a že proto jeho učení reprezentuje středověké myšlení a neotevírá cestu do nové, renesanční doby, není přesvědčivý. Pekař sice ctil Husa jako osobnost zasluhující nejvyššího uznání, ale sám zůstal v zajetí katolicismu své doby a idealizoval církev, „podušku monarchie“, odpůrkyni svobody myšlení, lidských práv, spravedlnosti. Byl rozhořčen, když se v Husově jménu útočilo na katolicismus a čeští politikové a novináři hlásali heslo „Pryč od Říma!“

4. Otázku svědomí a pravdy před dvěma lety zaktualizoval papež František, když se pozitivně vyjádřil o rozhodnutí Edwarda Snowdena, počítačového odborníka, uveřejnit tajná data týkající se ožehavých otázek domácí i zahraniční politiky, která Americká bezpečnostní agentura tajně zaznamenávala. Podle Františka Snowden uposlechl vlastního svědomí, jež rozhoduje o tom, co člověk – ať křesťan nebo ateista – považuje za dobré, nebo zlé; tím „bránil základní hodnoty všech lidí na světě“. Prohlášení papežovo vyvolalo u některých lidí pochyby. Například Ian Buruma, nositel Erasmovy ceny, vyjádřil obavy, zda František důrazem na individuální svědomí neučinil ústupek modernímu individualismu, ale připustil, že individuální svědomí v době výrazné sekularizace západních společností může být základnou morálního chování. (Papa Francesco e la conscienza di Snowden, La Repubblica 15.10.2013) Holandský učenec konstatuje, že hledání měřítek dobra a zla není snadné, vždyť ani v bibli nenachází jednoznačné odpovědi, oceňuje však přítomnost etických principů v politice a sblížení stanovisek církve a levicových politických proudů, socialismu a komunismu. Milánský teolog Vito Mancuso v odpovědi Burumovi (Il primato della conscienza, Le Repubblica17.10) přinesl důkazy o tom, že s pojetím svědomí jako světla, které člověku umožňuje rozlišit dobro od zla, se setkáváme již v bibli, například u svatého Pavla v Listu Římanům (14, 23): „Vše, co nepřichází ze svědomí, je hřích“. ( V českém ekumenickém překladu se latinské slovo synderesis, pocházející z řeckéhosyneidesis, překládá jako víra, což smysl výroku posouvá, zužuje.) Manusco uvádí důkazy, že ve významných dokumentech církve, u Johna Newmana, anglického teologa 19. století, v encyklice druhého Vatikánského koncilu, v textech mladého Josepha Ratzingera i jinde se setkáme s výroky, které výslovně individuální svědomí nadřazují nad autoritu zákonů, dokonce i církevních, nejsou-li věrny evangeliu. V těchto prohlášeních předních teologů a představitelů církve po právu nalézáme shodné stanovisko s „kacířským“ prohlášením Jana Husa, který, poslušen svého svědomí, nemohl přijmout pravdu nařizovanou církevními a světskými autoritami. Mýlíme se, když ve výrocích Františkových o tom, že církev „musí prosit za odpuštění“ za každého „zabitého ve jménu Boha“, spatřujeme naději na Husovu rehabilitaci a na smíření katolíků s protestanty, které překoná staleté rozpory a nepřátelství? Nejde tu ovšem o smíření založeném na společném zájmu dostat pod střechu co nejvíc restitučního majetku a peněz. Jen nevím, zda pan kardinál Vlk, kterého papež pověřil, aby ho zastupoval na Husových slavnostech v Praze, mezitím změnil svůj názor na odpustky. Vzpomínám, že ještě na začátku 90. let v nich viděl legitimní projev pokání a Husovo přesvědčení, že jde o projev svatokupectví, nesdílel. Ale časy a lidé se mění.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami