Již jako chlapec jsem si nedovedl vysvětlit rozpor, na který jsem narazil při čtení Starého zákona. Jak je možné, že Hospodin vzkazuje lidem pomocí Mojžíšových desek desatero přikázání, jejichž plnění je navzdory jejich apodiktičnosti, nebo právě proto, tak nesnadné? Na jedné straně věřící nesmějí zabíjet, ale na druhé straně bible líčí a schvaluje nesčetné, často vyhlazovací a lstivě vedené války Izraelců se sousedními kmeny. Starozákonní kronikáři někdy přímo překypovali pomstychtivostí, nedovedli se nasytit slovy, jako pobít, padnout , dobýt, vypálit, vyloupit, vyhubit, zpustošit, pronásledovat, pověsit na kůl, pohodit. Těmito slovy války, zabíjení a msty se to v některých biblických knihách jen hemží. Odkazuji jen na nevelký úryvek z knihy Jozue (8: 19, 21-22, 24-20). Kdybychom dali dohromady popisy a oběti krvavých a mstivých starozákonních válek, dostali bychom neuvěřitelně hanebný soupis krutostí, výčtů zničených měst a nespočetných hromad padlých. (V 8. kapitole knihy Jozue, 24 čteme, že po dobytí města Aj „Izrael pobil všechny obyvatele, muže i ženy“. Nikde není zmínka o dětech. Co se s nimi stalo? Ušetřili je, odvlekli, učinili z nich otroky, převychovali?)

Jak je to vlastně? Nezabiješ, nebo přece jen, když na to přijde, můžeš nebo dokonce musíš? Hřích, jeden ze základních kamenů křesťanské víry, je nerozlučně spjat s pojmem odplaty, trestu. Podle svatého Augustina, abych zůstal v okruhu křesťanského kréda, válka je ospravedlnitelná, když se lidé musí bránit před útočníky, kteří je chtějí zahubit. Když v roce 2002 zaútočila armáda USA na Irák, osmdesát elitních amerických politiků, vědců, spisovatelů, podnikatelů vydalo prohlášení, ve kterém tuto válku – nota bene s odvoláním na biskupa Augustina – ospravedlňovali jako válku obrannou. Ale Saddám Husajn Spojené státy neohrožoval, a záminka, že má k dispozici chemické zbraně hromadného ničení, ani nařčení, že podporuje al-Kájdu, se nepotvrdila; odborníci to popírali od počátku. Clausewitz považoval pouze válku obrannou za spravedlivou, morálně přípustnou. Dokonce ani kancléř Bismarck, velký stratég německého sjednocení a rozpínavosti, si nedovolil hlásat útočnou válku. Dříve se monarchové nemuseli omlouvat za „své“ války, vládli přece z boží milosti, po dobrém (sňatky) i po zlém (války) rozšiřovali moc a slávu svých říší, kdo jim to mohl v starých časech vyčítat? Snad nějaký filozof, básník, utopista, snílek, ale tito blouznivci měli pouze pero a inkoust, žádná děla, žádný střelný prach. V dobách, kdy se z hlubin bídy a vrchnostenské svévole vynořila myšlenka lidských práv, musel si již každý panovník, buďsi král nebo prezident, dávat pozor, aby nebyl při hodnocení vzniku válečného konfliktu označen za iniciátora, agresora, viníka.

Válka George Bushe v Iráku se nedá ospravedlnit, byla vedena útočnými, mstivými (11/9), dobyvatelskými (ropa), nikoliv obrannými důvody. Situace v Iráku se Američanům i jimi dosazeným vládám vymkla z rukou, a dnes část iráckého území obsadily oddíly hrdlořezů Islámského státu, proti nimž jsou teroristé al-Kájdy a podobných islámských sekt spíš jen zoufalými džihádisty, spokojujícími se ojedinělými akcemi pomsty a hněvu. O počtech civilních obětí v neukončené a stále probíhající irácké válce máme jen přibližné odhady – američtí generálové sami přiznávají, že počítají jen ztráty svých vlastních vojáků. Podle křesťanského učení někdo tu spáchal hřích, někdo zavinil smrt statisíců lidí, a měl by být za to potrestán. Ale nikoho, ani právníky Mezinárodního soudního dvoru v Haagu, nenapadne hnát Bushe, Cheneyho, Rumsfelda a další iniciátory útoku na Irák k odpovědnosti. Tito lidé, obtížení těžkou vinou, klidně si žijí, píší paměti, vystupují v masmédiích, bez skrupulí obhajují svá rozhodnutí – včetně nezákonných vyšetřovacích metod – jako správná a pro blaho Ameriky a demokracie nutná.