Další z pokračování eseje k fenomenologii války
Generálovy myšlenky zdaleka nepatří do starého železa
1. Jeho kniha O válce, vydaná před sto sedmdesáti lety, je dosud předmětem studia; polemiky vojevůdců pozdějších dob její aktuálnost neoslabují, spíš potvrzují. Srovnáváme-li způsob vedení válek, jaké vedl Friedrich Veliký, Napoleon nebo Kutuzov, se zákopovým masakrem u Verdunu za první světové války nebo s porážkou Japonska o třicet let později, dovršenou shozením atomové pumy, neubráníme se dojmu, že jde o události nesouměřitelné. A přece. Myšlenky o válce psané kadeřavým generálem se zlatými epoletami a šavlí v době, kdy se teprve začala rozvíjet strojová a parní výroba, zdaleka nepatří do starého železa. Clausewitz se inspiroval neobyčejným rozmachem teoretického německého myšlení v době, kdy, jak píše Byron, „během sedmi let jsem viděl víc změn – od monarchů až dolů k nejubožejším stvořením pod sluncem –, které by dobře stačily na celé jedno století“. Na vojenské škole v Berlíně studoval Immanuela Kanta. Pochybuji, že by se dnes v americkém West Pointu dostaly kadetům do ruky knihy Jamesovy nebo Wittgensteinovy.
Clausewitz pojal válku jako složitý, mnohostranný komplex zahrnující řadu složek. V myšlení jeho současníků, ať to byli teoretikové dějin (Hegel), ekonomové (Marx), nebo estetikové (Herbart), se prosazoval analytický postup respektující rozpornost složitých jevů, vzájemnou závislost celku a částí. Teoretický model skutečnost nekopíruje, nýbrž vytváří zjednodušený, abstraktní obraz předmětu, který umožňuje vzájemné srovnávání nejrůznějších jeho realizací.
Z velkého počtu otázek, kterými se zabýval pruský teoretik, vybírám vztah mezi politikou, a válkou. Sledujeme-li dnešní válečná ohniska v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, Lybii nebo na Ukrajině, jedním z klíčů, které otevírají pochopení jejich povahy, zrodu a vývoje, je vztah, jakým se v konkrétních případech uplatňuje proměnlivý faktor vztahu mezi politikou a válkou. Významnou roli tu hraje také veřejné mínění zpracovávané oficiálními mediálními kanály.
Absolutní válka je absolutní zlo – vše je dovoleno
2. Podle Clausewitze válka, která se vymyká politickému vedení a stává se autonomním činitelem podléhajícím jen svým vnitřním pravidlům, své vlastní setrvačnosti, přestává být konkrétní válkou a mění se ve válku absolutní. Absolutní válka je absolutní zlo – vše je dovoleno, jen aby byl nepřítel za každou cenu zničen, vyhlazen, zlikvidován. Hrůzu absolutní války nijak nezmírňuje skutečnost, že v ní někdy obětavě bojují i lidé stržení láskou k vlasti, panovníkovi nebo jinému reprezentantovi národa, státu nebo církve.
Když Německo v srpnu 1914 napadlo Francii (obětí se přitom stala i neutrální Belgie), velitelé počítali, že během několika týdnů dobudou Paříž a Francie bude již podruhé během necelého půlstoletí pokořena. Pochod Němců na Paříž se zastavil na Marně a německé armádě byla vnucela zákopová válka. Během této bitvy na podzim 1914 a následující u Verdunu o rok později přišlo o život milion vojáků a několikanásobně víc utrpělo zranění. V pomyslné Guinnessově knize rekordů by tehdy mohl stát záznam o nejkrvavější bitvě všech dob. Když si šéfové generálních štábů obou armád uvědomili, že nemohou dosáhnout vítězství, obrátili se na politiky, aby se zase oni chopili otěží a vyjednáváním dosáhli řešení bezvýchodné situace. Mluvilo se o míru bez vítězství. Ale nejvyšší přestavitelé Německa i Francie tento návrh briskně odmítli – netroufli si říct svým národům pravdu, báli se otevřeně přiznat, že nezměrné oběti byly marné, že válka nepřinesla vlasti žádný teritoriální ani jiný zisk. Tak se otevřel pekelný kruh: politikové – nejednou s přispěním vojenských rádců – zahájili válku, předali žezlo maršálům a generálům a do jejich řemesla se nepletli. Císař Vilém II. během svého panování s gustem vystupoval jako nejvyšší velitel nejlepší armády světa, ale po vyhlášení války prohlásil: „Ve válce drží politika jazyk za zuby, až jí strategie zase dovolí mluvit.“ Nezříkal se tím nepřímo zodpovědnosti? A kdy vlastně strategie dovolí imperátorovi a politikům mluvit? Samozřejmě teprve ve chvíli, kdy z bojiště přicházejí dobré zprávy. Tak se pekelný kruh války mění v past. V klidných mírových časech je vládcům celkem jedno, co si lidé myslí o politice, o vládě a moci, ale když jejich národní, kmenové, rasové sebevědomí vybičuje propaganda nad snesitelnou míru, potom tato davová nákaza brání rozumnému řešení krizové situace.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.