1. „Válka skončila a my jsme vítězové. Já, Vašek Havel, Jirka Dientsbier, Komárek, Miller – my jsme vítězové. Musíme se chovat podle toho. Jako na dobytém území.“ (Reflex 1990/12) Výrok Ivana Jirouse, alias Magora, charakterizuje opojení, kterému po převratu propadli nejedni bořitelé (a nejen bořitelé) starého režimu.

V rauši vítězů zaslechneme, bohužel, i notu, jaká zazněla ve fanfárách usurpátorů moci po pádu Pražského jara. Převraty, ať jsou pravé nebo levé, horní nebo dolní, mají některé společné vlastnosti. Také po Listopadu se vyrojilo mnoho menších denormalizátorů, sametových revolucionářů – každý chtěl na svém políčku dokázat, že jako pravý demokrat nesnáší nepomstěné křivdy.

V předchozích vzpomínkových zprávách jsem se zmínil o Ivanu Svitákovi, o jeho podivné kariéře ve Spojených státech a zásadní nedůvěře, kterou choval vůči pokusům o refomu komunismu. Dopovím jeho příběh ztraceného, ale neposlušného a nežádoucího syna, ukončený předčasnou smrtí roku 1994. Hned po pádu Husákova režimu si uvědomil, že politickou scénu suverénně ovládne pravice a že ekonomové, politikové a intelektuálové, kteří nepodpoří překotné roubování kapitalistických postupů a praktik na naše dlouholetou podnikatelskou podvýživou sužované hospodářství, nebudou mít na růžích ustláno. Tehdy ho hnal jediný zájem a cíl – zúčastnit se politického života v situaci, kdy železo společenských proměn bylo ještě žhavé a řešení mnoha základních otázek se zdálo být otevřené.