Ironií dějin sám vzal na sebe nejen funkci zahajovače, ale také likvidátora nového státu. (Z formálního pohledu tuto funkci přenechal jinému ústavnímu činiteli, ale dějinnou odpovědnost onomu bezbarvému bankovnímu úředníkovi samozřejmě nikdo nebude předhazovat.)

Dnes už rozpad Československa většině obyvatel na obou stranách hranic nedělá vrásky na čele, ale úřednický postup, jakým k zániku státu došlo, byl výsměchem demokracii. Slovo referendum bylo tehdy, a dodnes je, strašákem, kterého lidé u moci zažehnávají Archimedovými slovy – „noli tangere circulos meos“, nedotýkej se mých kruhů, neruš moje soustředění při řešení složitých otázek, kterým nerozumíš. A tak Slováci, ani Češi nerozuměli rozpadu státu, nerozuměli obrovským přesunům majetku v rozsahu připomínajícím dobu do Bílé hoře, nerozuměli velkorysé demontáži oceláren, strojíren, textilek, curovarů, továren na obuv a na papír, nerozuměli církevním resitucím, nerozuměli prodeji bank, dolů, vodních zdrojů, pivovarů, porcelánek cizím firmám, nerozuměli překotnému vstupu republiky do západního vojenského paktu…

Začínalo to Idylicky

Byl jsem v zahraničí – v Nizozemí a informoval mne o tom dopisem, co se u nás dělo, o tom, jak probíhaly v Praze vzrušené dny demonstrací po 17. listopadu Miroslav Drozda, blízký přítel, kterého jsem znal z dob studií na Karlově univerzitě. Citace jeho dopisu z 24. listopadu umožní dnešnímu čtenáři vžít se do neopakovatelné atmosféry dnů, kdy čas trhnul pověstnou oponou dějin a před Čechy a Slováky se otevřelo nové dějství, do něhož lidé vkládali o to víc nadějí a iluzí, oč déle na ně museli čekat.