Mojmír Grygar: Tah koněm (Povahopis Daniela Hermana)

Neměl ale v úmyslu jít po stopách předků, uskočil stranou – dalo by se říct dvakrát: nejenže přestoupil ke katolické víře, ale vstoupil přímo do teologického semináře, což bylo za vlády komunistických bezvěrců již samo o sobě poněkud podezřelé, úspěšně však dostudoval a v roce 1989 byl vysvěcen za kněze. Nikdy nebyl farářem, po převratě opět odbočil z cesty, tentokrát ne stranou, ale nahoru – stal se sekretářem arcibiskupa Vlka. Tento kariérní skok sehrál v jeho životě zásadní roli, protože již v letech 1996 – 2005 působil jako mluvčí arcibiskupské konference. V roce 2007 požádal o laicizaci; nevíme sice, co ho přimělo k takovému životnímu zlomu, ale kněžského slibu se jistě nevzdal jen proto, že chtěl získat místo na ministerstvu vnitra. Marně se ptáme, čím ho jeho předchozí církevní funkce předurčily k tomu pracovat přímo na Policejním prezidiu. A také není zela jasné, proč v roce 2010 vyhrál konkurs na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, i když by se tu nějaké spojení s prací na policii našlo. Potřebuje historický ústav teologa a moderátora? Po třech letech ho komise z funkce ústavu odvolala, ústav prý nefungoval dobře, dokumenty spíš utajoval, než aby se staral o jejich zpřístupnění. (Že by tu zapůsobil princip zpovědního tajemství?) Jakmile Herman ztratil prestižní místo v badatelském ústavu, nezaváhal a vstoupil do KDU-ČSL. Byl to skvělý tah, protože při nejbližších volbách byl zvolen poslancem a o rok později nominován na post ministra kultury. Opět postup přímo raketový, tentokrát do samého středu politického pole. Šachový kůň tentokrát skočil opravdu dobře.

O čem vypovídají fakta životopisu Daniela Hermana? O tom, že jde o člověka velmi pružného, učenlivého, pilného, schopného rychle měnit pozici, zorientovat se, najít si výhodné místo, překonat okamžité zakolísání, získat výhodu i ze stresové situace a jít dál. Ale za čím? Především: být něčím výjimečný, odlišovat se od ostatních. Židé ve většině lpí na své víře, ale on ne – je jiný. Kněží touží sloužit svému stádci, být v kontaktu s farníky, obyčejnými lidmi, milují svůj kostelík, ale on ne – hned se vyšvihl do prestižní funkce u arcibiskupa Vlka. Neměl-li šanci stát se biskupem (a to se zatím nepodařilo ani tak aktivnímu, výmluvnému a prestižnímu knězi, jako je Halík), dosáhl vysokého postu mluvčího biskupského sboru – získal cenné konexe, neocenitelnou zkušenost a především image mediálního profesionála. Mýlíme se, když soudíme, že požádal papeže o laicizaci jen proto, že nechtěl, aby mu kněžská funkce a sutana bránila dosáhnout vyšších cílů – být v popředí politického dění? Odpovídá to povaze muže rázně odbočujícího stranou, hráče, který neriskuje, nepostupuje krok za krokem jako pěšák, ani se slepě nežene kupředu jako střelec, ale s rozmyslem volí chod koněm. Sám říká, a ne bez uspokojení, že povolení od Vatikánu získal bez nejmenších potíží a prodlení – nešlo tedy o žádné sebevražedné salto. Potom už jeho světská kariéra běží ráz na ráz, z jedné funkce přechází do druhé, jednu instituci vyměňuje za jinou, a to vše lehce, podoben folklórnímu holoubku, který si lehce poskakuje po hanbálkách. Ještě než se stal ministrem, opustil ministerstvo vnitra a nové zkušenosti získal v kanceláři profesora Jana Švejnara, který kandidoval na presidenta. (Uvažme šanci být členem štábu nejvýše postaveného politika ve státě!) Mezitím ještě stihl stáže v Americe a v Německu (nevím, jak je získal a jaký byl jejich smysl, ale v případě jazykových kurzů v Mnichově (1992), stáže v tiskové agentuře v Bonnu, v Bavorském rozhlase a v novinách v Porúří je zřejmé, že využíval ochotné ruky německých katolíků, aby získal nejen profesionální znalosti, ale také zvláštní pohled na éru nacismu a světové války. V Německu si druhou světovou válku, její příčiny a následky vykládali z pochopitelných důvodů jinak než u nás. Pochopit to znamenalo přenést se kupředu a trochu stranou, a Herman už s takovým skokem měl své zkušenosti. Všechny takto pracně získané vědomosti se skládaly podle určité logiky, která Hermana vedla od práce na faře k funkci ředitele ústavu zkoumajícího nepravosti minulosti a potom dál k solidaritě a bratrství se sudetskými Němci. Demonstroval tím, že se stal členem a funkcionářem české pobočky sudetoněmeckého spolku Ackermann–Gemeinde. (K tomu se ještě vrátíme.)

Seřazení životopisných fakt vede k závěru, že Daniel Hermanon si vždy každý tah dobře propočítal, neimprovizoval, nic neponechával náhodě nebo sudbě – otáčivému kolu štěstěny nevěřil. Za devaterem řemesel a desátou slávou jeho životopisu se tají hlubší důvod. Cílevědomost i ohebnost, záměrnost i pružnost pohání nějaká pružina, která mu dovoluje být stále v kurzu, stále se udržovat jako korek na hladině. Přestože dal kněžství vale, katolické víře se nezpronevěřil. Není to žádný nešťastný Drašar, kterého zakázaná láska k ženě přivedla k tragickomu konci. Není to páter vyklouz dožívající někde na okraji společnosti. Církev ho neodepisuje, on se k ní stále hlásí, do jisté míry je dokonce stále jejím mluvčím – co ho naučili biskupové, padlo na úrodnou půdu. Církevním hodnostářům není cizí myšlenka, že mediální profesionál a muž mnoha schopností může být pro církev užitečnější jako laik, než jako kněz. Lidé jsou někdy alergičtí na černý hábit, tonzuru a kolárek, proč by jinak církev některé své lidi – Halíka, Holuba a další – posílala před kamery v civilu? Herman zřejmě neměl šanci stát se ministrem jako kněz, jakkoli vzdělaný, pilný, mediálně cvičený. Kdybychom ho nazvali, jak k tomu vybízí již pouhý přehled jeho povolání, kariéristou, nevystihli bychom zvláštnost jeho povahy a jednání. Zamyšlení nad jeho turbulentní kariérou vzbudí pocit a myšlenku, že ve hře je ještě jiná síla, která doplňuje „měkké“ hlásání evangelické lásky, pokory a odpuštění „tvrdým“ ideologickým, politickým, dobově podmíněným stanoviskem. Je jím – co jiného? – antikomunismus. Myslím, že již jako seminarista, později jako kněz a mluvčí českých a moravských biskupů měl schopnost odpouštět hříchy kdekomu, nejen řadovým věřícím, farníkům, občanům, ale i Němcům, kteří v dobré víře přísahali věrnost Hitlerovi a rozsévali po Evropě smrt. Nezapomeňme, že Hitler, jakmile se dostal k veslu, rychle uzavřel s Vatikánem konkordát. Himmlerovy a Bohrmannovy představy o návratu pohanské mytologie Germánů dal Hitler zatím k ledu. Fotografie německých kardinálů a biskupů, kteří se zdviženými pažemi oslavují dosaženou dohodu s nacistickou vládou, uspokojila mnohé věřící, nejen katolíky, ale i protestanty. Právě z konzervativního lidového a aristokratického protestantského prostředí se rekrutovalo mnoho Hitlerových příznivců. Je to náhoda, že právě z takového konzervativního protestantského prostředí vzešli dva prezidenti Spolkové republiky – Richard Weizsäcker a Joachim Gauck? K tomuto příběhu se ještě vrátíme, zatím jsme v polovině třicátých let minulého století. Mezi mladšími kněžími se tehdy v Německu šířila nová variace víry přizpůsobené politickým a ideologickým změnám. Jedním ze šiřitelů této völkisch (lidové) víry byl Paulus Sladek z České Lípy. Když získal prominentní místo faráře v kostele Svatého Salvátora (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), zřídil v kostele lidový oltář. O tom, že se Sladekovy „pohanské“ rituály provozované u postranního oltáře odlišovaly od zavedené liturgie, svědčí pokárání, které horlivému novotáři udělil sám kardinál Kašpar. O Sladekovi ještě uslyšíme – jeho příběh není u konce; pro nás je zajímavý i proto, že se jeho životní pouť po letech zkřížila s klikatou cestou našeho prominentního absolventa litoměřickéhoho semináře.

Nikoho nemůže napadnout, že by Daniel Herman netrpěl vzpomínkou na své příbuzné, na šest miliónů židů a další desítky milónů vojáků i civilistů mnoha národů, kteří zahynuli za války. Pozorujeme-li však jeho jednání a projevy posledních let, nemůžeme popřít, že pro něho již nacismus není žádným aktuálním zlem. Když se ucházel o místo ředitele ÚSTR, uvedl jako osobní motivaci utrpení a smrt svých strýců za revoluce v Rusku, ne vyvraždění členů své rodiny v německých koncentrácích. Jeho soucit s odsunutými Němci, jeho sympatie k sudetským spolkům v Bavorsku jsou utužovány společným katolicismem. Ten zřejmě sehrál rozhodující roli, když se rozhodl stát členem a funkcionářem české pobočky Ackermann–Gemeinde založené v roce 1947 augustiniánem Paulusem Sladekem. Zatím nejdůležitějším a mediálně promyšleným a načasovaným důkazem jeho oddanosti katolickým sudetským Němcům se stala jeho zdravice na Sudetoněmeckém dnu 15. května v Norimberku. I k tomu se ještě vrátíme.

Některá životní rozhodnutí Daniel Hermana vyvolávají otázky. Především odvrat od židovské víry. Není jasné, jaké důvody vedly sotva dospělého chlapce zříct se víry svých blízkých, svých dědů, strýců, praotců? Tragický osud židů za války mladé lidi spíš vedl k oživení zájmu o judaismus. (Připomeňme zvláštní konverzi Karola Sidona, jehož matka byla křesťanka.) Konvertuje-li žid ke křesťanství, je to vždy zvláštní rozhodnutí, uvážíme-li, že právě církev židy po tisíciletí trestala, kacéřovala, obviňovala z Kristovy smrti. Zvláštní pozornost vzbudil osud Arona Lustigera, francouzského židovského chlapce, který ve 14 letech konvertoval ke katolicismu, v roce 1954 se stal knězem, dostal jméno Jean-Marie a v církvi dosáhl nejvyšších hodností a poct; sám papež Jan Pavel II. mu byl nakloněn a dokonce se o něm šuškalo jako o kandidátovi na papežský stolec. Lustiger se jako kardinál zasazoval o sblížení židů s křesťany, dokonce jejich spolupáci motivoval narůstajícím nebezpečím militantního islámu. Výjimečný osud francouzského židovského konvertity vzbuzuje řadu otázek, ale s naším Danielem Hermanem má málo společného – snad jen to, že církev je vůči konvertitům laskavá, a spíš je podporuje, než aby byla vůči nim ostražitá. Dnešní představitelé židovských obcí nepronášejí nad odpadlíky, jak se stalo Spinozovi, strašnou starověkou kletbu, ale jejich činy sledují spíš s porozuměním. Prohlášení rabína Sidona, který předsedu senátu Milana Štěcha kritizoval za jeho „nacionalistická a antiněmecká“ slova pronesená na slavnosti v Terezíně, si vysvětluji jako nepřímou pochvalu určenou Hermanovi za jeho „nenacionalistická“ a „proněmecká“ slova, která zazněla v jeho kontroverzním vystoupení na Sudetoněmeckém dnu. V Štěchově projevu při nejhorší vůli nelze nalézt vůbec nic nacionalistického ani protiněmeckého. Na co vlastně Sidon, sám do jisté míry odpadlík a výjimka (u rabínů se vyžaduje židovský původ po meči i po přeslici), reagoval?

Daniel Herman zřejmě již od malička tíhnul k duchovnímu poslání (jak je krásné hlásat z kazatelny slovo boží, jak jsou povznášející plameny svící ozařující monstranci, jaká je to pocta patřit mezi vyvolence Hospodinovy!), ale přece jen dráha židovského duchovního se nestala jeho životním snem. Nevím nic o teologických důvodech, které ho přesvědčily o prioritě Nového zákona nad Starým, ale jisto je, že jako rabín by měl cestu k veřejným a politickým funkcím zatarasenu. Netroufnu si odhadnout, nakolik mladého seminaristu odrazovala od judaismu skutečnost, že komunistickému pokušení propadlo moho židů. Byla to pouhý propagační bluf, že nacisté, a nejen oni, razili termín „židobolševik“? Této nadávky dokonce neušel ani Stalin – on si ostatně vysloužil i pověst antisemity.

Buď jak buď, Daniel Herman dnes považuje za nejnebezpečnější zlo – komunismus. Není sám. Po listopadovém převratu, jak se říká po vojensku, hlavně děl se obrátila z východu na západ. Vyhledávání nacistických zločinů se založilo ad akta, na pořad dne se dostaly nápravy zločinů komunismu. Zaslechli jsme a slýcháme výroky o tom, že komunismus napáchal víc zla než fašismus. Jako důkaz se uvádí magické číslo 100 miliónů obětí komunismu; této cifry prý fašismus zdaleka nedosáhl. Co může podat větší důkaz než mluva cifer? Slyšíme, že komunismus je nákaza, psychický defekt, hlíza, tedy jev, kterému se žádný historický přístup nedostane na kobylku. Je to ryzí Zlo, jak s oblibou hlásal prezident Reagan, potomek irských katolíků.

Nebezpečí komunismu dnes výrazně podpořilo a zauktualizovalo Putinovo Rusko. Přirovná-li německý president Joachim Gauck Putina k Hitlerovi, vidí-li v připojení Krymu k Rusku stejné ohrožení míru, jaké představoval Hitler se svým záměrem získat pro Němce Lebensraum, životní prostor na východě, pak nejde o nic jiného, než o to, že aktuální ideologická poptávka boří objektivní výklad událostí a faktů. Od chvíle, kdy Putin začal konsolidovat poměry ve státě, který import šokové terapie západního kapitalismu přivedl k bankrotu, vysloužil si cejch nebezpečného protivníka. Co bylo pro ideology obránců a šiřitelů západní civilizace snazší, než udělat z něho repasovaného sovětského a komunistického strašáka? Obracejí-li se hlavně děl k východu, Hitler se tím dostává do lepšího světla. Pamatuje si ještě protestantský pastor, že jeho rodiče byli přesvědčenými členy NSDAP? V pobaltských zemích, v Rize, Vilniusu, Tallinnu, bývalí bojovníci cizineckých jednotek SS každoročně pořádají slavnostní pochody na počest bojů proti Sovětskému svazu. Myslím, že mnoho členů sudetské organizace Vitiko-Bund jim to z duše závidí. Válečnému zločinci Banderovi postavili ve Lvově pomník a jeho přívrženci dokazují své vlastenectví touhou zničit Rusko – podle Ťahnyboka, Tymošenkové, Farionové nejraději atomovou pumou. V Polsku nacionalisté kryjící se symbolem svaté Matky boží Czentochowské zapomínají na to, že jejich území nejen Hitler, ale již dřív Bismarck a ještě dřív Řád německých rytířů násilně germanizoval, a své území nabízejí Američanům jako vhodný nástupní terén pro útok na Rusko.
Zasadíme-li Hermanovu politickou a ideologickou orientaci do těchto souvislostí, je jeho volba pochopitelná. Pro nejbližší dobu se nemusí bát – žádný nový úskok stranou mu nehrozí. Dojde-li však k tomu, jistě si všechno dobře rozmyslí a najdou se přátelé, kteří mu pomohou. Ví, kde je má hledat.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.