Neměl ale v úmyslu jít po stopách předků, uskočil stranou – dalo by se říct dvakrát: nejenže přestoupil ke katolické víře, ale vstoupil přímo do teologického semináře, což bylo za vlády komunistických bezvěrců již samo o sobě poněkud podezřelé, úspěšně však dostudoval a v roce 1989 byl vysvěcen za kněze. Nikdy nebyl farářem, po převratě opět odbočil z cesty, tentokrát ne stranou, ale nahoru – stal se sekretářem arcibiskupa Vlka. Tento kariérní skok sehrál v jeho životě zásadní roli, protože již v letech 1996 – 2005 působil jako mluvčí arcibiskupské konference. V roce 2007 požádal o laicizaci; nevíme sice, co ho přimělo k takovému životnímu zlomu, ale kněžského slibu se jistě nevzdal jen proto, že chtěl získat místo na ministerstvu vnitra. Marně se ptáme, čím ho jeho předchozí církevní funkce předurčily k tomu pracovat přímo na Policejním prezidiu. A také není zela jasné, proč v roce  2010 vyhrál konkurs na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, i když by se tu nějaké spojení s prací na policii našlo. Potřebuje historický ústav teologa a moderátora? Po třech letech ho komise z funkce ústavu odvolala, ústav prý nefungoval dobře, dokumenty spíš utajoval, než aby se staral o jejich zpřístupnění. (Že by tu zapůsobil princip zpovědního tajemství?) Jakmile Herman ztratil prestižní místo v badatelském ústavu, nezaváhal a vstoupil do KDU-ČSL. Byl to skvělý tah, protože při nejbližších volbách byl zvolen poslancem a o rok později nominován na post ministra kultury. Opět postup přímo raketový, tentokrát do samého středu politického pole. Šachový kůň tentokrát skočil opravdu dobře.

O čem vypovídají fakta životopisu Daniela Hermana? O tom, že jde o člověka velmi pružného, učenlivého, pilného, schopného rychle měnit pozici, zorientovat se, najít si výhodné místo, překonat okamžité zakolísání, získat výhodu i ze stresové situace a jít dál. Ale za čím? Především: být něčím výjimečný, odlišovat se od ostatních. Židé ve většině lpí na své víře, ale on ne – je jiný. Kněží touží sloužit svému stádci, být v kontaktu s farníky, obyčejnými lidmi, milují svůj kostelík, ale on ne – hned se vyšvihl do prestižní funkce u arcibiskupa Vlka. Neměl-li šanci stát se biskupem (a to se zatím nepodařilo ani tak aktivnímu, výmluvnému a prestižnímu knězi, jako je Halík), dosáhl vysokého postu mluvčího biskupského sboru –  získal cenné konexe, neocenitelnou zkušenost a především image mediálního profesionála. Mýlíme se, když soudíme, že požádal papeže o laicizaci jen proto, že nechtěl, aby mu kněžská funkce a sutana bránila dosáhnout vyšších cílů – být v popředí politického dění? Odpovídá to povaze muže rázně odbočujícího stranou, hráče, který neriskuje, nepostupuje krok za krokem jako pěšák, ani se slepě nežene kupředu jako střelec, ale s rozmyslem volí chod koněm. Sám říká, a ne bez uspokojení, že povolení od Vatikánu získal bez nejmenších potíží a prodlení – nešlo tedy o žádné sebevražedné salto. Potom už jeho světská kariéra běží ráz na ráz, z jedné funkce přechází do druhé, jednu instituci vyměňuje za jinou, a to vše lehce, podoben folklórnímu holoubku, který si lehce poskakuje po hanbálkách. Ještě než se stal ministrem, opustil ministerstvo vnitra a nové zkušenosti získal v kanceláři profesora Jana Švejnara, který kandidoval na presidenta. (Uvažme šanci být členem štábu nejvýše postaveného politika ve státě!) Mezitím ještě stihl stáže v Americe a v Německu (nevím, jak je získal a jaký byl jejich smysl, ale v případě jazykových kurzů v Mnichově (1992), stáže v tiskové agentuře v Bonnu, v Bavorském rozhlase a v novinách v Porúří je zřejmé, že využíval ochotné ruky německých katolíků, aby získal nejen profesionální znalosti, ale také zvláštní pohled na éru nacismu a světové války. V Německu si druhou světovou válku, její příčiny a následky vykládali z pochopitelných důvodů jinak než u nás. Pochopit to znamenalo přenést se kupředu a trochu stranou, a Herman už s takovým skokem měl své zkušenosti. Všechny takto pracně získané vědomosti se skládaly podle určité logiky, která Hermana vedla od práce na faře k funkci ředitele ústavu zkoumajícího nepravosti minulosti a potom dál k solidaritě a bratrství se sudetskými Němci. Demonstroval tím, že se stal členem a funkcionářem české pobočky sudetoněmeckého spolku Ackermann–Gemeinde. (K tomu se ještě vrátíme.)

Seřazení životopisných fakt vede k závěru, že  Daniel Hermanon si vždy každý tah dobře propočítal, neimprovizoval, nic neponechával náhodě nebo sudbě – otáčivému kolu štěstěny nevěřil. Za devaterem řemesel a desátou slávou jeho životopisu se tají hlubší důvod. Cílevědomost i ohebnost, záměrnost i pružnost pohání nějaká pružina, která mu dovoluje být stále v kurzu, stále se udržovat jako korek na hladině. Přestože dal kněžství vale, katolické víře se nezpronevěřil. Není to žádný nešťastný Drašar, kterého zakázaná láska k ženě přivedla k tragickomu konci. Není to páter vyklouz dožívající někde na okraji společnosti. Církev ho neodepisuje, on se k ní stále hlásí, do jisté míry je dokonce stále jejím mluvčím – co ho naučili biskupové, padlo na úrodnou půdu. Církevním hodnostářům není cizí myšlenka, že mediální profesionál a muž mnoha schopností může být pro církev užitečnější jako laik, než jako kněz. Lidé jsou někdy alergičtí na černý hábit, tonzuru a kolárek, proč by jinak církev některé své lidi – Halíka, Holuba a další – posílala před kamery v civilu? Herman zřejmě neměl šanci stát se ministrem jako kněz, jakkoli vzdělaný, pilný, mediálně cvičený. Kdybychom ho nazvali, jak k tomu vybízí již pouhý přehled jeho povolání, kariéristou, nevystihli bychom zvláštnost jeho povahy a jednání. Zamyšlení nad jeho turbulentní kariérou vzbudí pocit a myšlenku, že ve hře je ještě jiná síla, která doplňuje „měkké“ hlásání evangelické lásky, pokory a odpuštění „tvrdým“ ideologickým, politickým, dobově podmíněným stanoviskem. Je jím – co jiného? – antikomunismus. Myslím, že již jako seminarista, později jako kněz a mluvčí českých a moravských biskupů měl schopnost odpouštět hříchy kdekomu, nejen řadovým věřícím, farníkům, občanům, ale i Němcům, kteří v dobré víře přísahali věrnost Hitlerovi a rozsévali po Evropě smrt. Nezapomeňme, že Hitler, jakmile se dostal k veslu, rychle uzavřel s Vatikánem konkordát. Himmlerovy a Bohrmannovy představy o návratu pohanské mytologie Germánů dal Hitler zatím k ledu. Fotografie německých kardinálů a biskupů, kteří se zdviženými pažemi oslavují dosaženou dohodu s nacistickou vládou, uspokojila mnohé věřící, nejen katolíky, ale i protestanty. Právě z konzervativního lidového a aristokratického protestantského prostředí se rekrutovalo mnoho Hitlerových příznivců. Je to náhoda, že právě z takového konzervativního protestantského prostředí vzešli dva prezidenti Spolkové republiky – Richard Weizsäcker a Joachim Gauck? K tomuto příběhu se ještě vrátíme, zatím jsme v polovině třicátých let minulého století. Mezi mladšími kněžími se tehdy v Německu šířila nová variace víry přizpůsobené politickým a ideologickým změnám. Jedním ze šiřitelů této völkisch (lidové) víry byl Paulus Sladek z České Lípy. Když získal prominentní místo faráře v kostele Svatého Salvátora  (toto místo dnes zastává Tomáš Halík), zřídil v kostele lidový oltář. O tom, že se Sladekovy „pohanské“ rituály provozované u postranního oltáře odlišovaly od zavedené liturgie, svědčí pokárání, které horlivému novotáři udělil sám kardinál Kašpar. O Sladekovi ještě uslyšíme – jeho příběh není u konce; pro nás je zajímavý i proto, že se jeho životní pouť po letech zkřížila s klikatou cestou našeho prominentního absolventa litoměřickéhoho semináře.